Celé dětství

10.12.2018 15:00

    Celé dětství jsem vlastně prožil  v  jedné nevýznamné i nevýrazné předměstské ulici, v níž stál jednopatrový nájemní dvojdům. A to přesto, že jsem se narodil v nedaleké malé vesnici s názvem Lesní Malenovice. V té ulici bylo i zahradnictví, před nímž hned každému padla do oka pořádná hromada rozbředlých černých kalů pro vytápění skleníků. Na protější straně ulice byla jakási oplocená, neudržovaná plocha zarostlá travou a tu obtékala ještě líná voda továrního náhonu, stíněná chladivými vysokokmeny: na její hladině jsem se daleko později plavíval na loďce. A v mělkém sklepě našeho domu jsem se s maminkou, a dalšími nájemníky, co se pamatuji, ukrýval při vyhlašování leteckých poplachů. Později jsem se s našimi také dvakrát stěhoval. Nejdříve z jednoho jednopokojového přechodně do podstřešního bytu, to když se rekonstruoval byt pro nového soudruha ředitele továrny, a potom do dalšího jednopokojového. Až jsem z něho po letech, za soudruhů – to už naši nežili – musel ze služebního bytu vypadnout, abych byl úplně bez bytu. Od začátku jsme tam bydleli s mou černovlasou maminkou a tatínkem.

    Všechno mi to táhne hlavou, ty střípky dějů, na něž si ještě dnes občas vzpomenu. Oba rodiče pracovali v nedaleké textilní fabrice – před, za, i krátce po válce to byla soukromá fabrika Juta a potom, po přestavbě a po vybavení novými stroji v padesátkách, zase národní podnik Lenas. Už jen z těch firemních názvů je patrné, čím že se to rodiče živili. Našinec si nemůže zapamatovat všechno, co tvořilo ten desetiletý čas, to je vyloučené, musel by mít hlavu a paměť jako slon. Spíš mám na mysli lesknoucí se vzpomínky. Třeba i tu malou skupinu štráfkovaných vězňů, která v trojstupu prošla kolem domu, po naší prašné Wallenstein Strasse, hlídaná dvěma samopalníky. A někdy v té době, i když jistě o maličko později, také na krutě rozbombardované prastaré jádro města, které pak dělníci rozebírali a nalezená sežehnutá těla přitom zvlášť do prostých rakví ukládali. A ten staletý prašný rum na ocelových sklápěcích vozících, tažených malou lokomotivkou, k věčnému uložení buď do městského parku, či naopak někam na Těšínskou odváželi. Zatímco ještě před rokem se tu prý ozývaly výkřiky Die Fahne hoch a do průvodů zapojení pištci a hudci, v bílých podkolínkách, s bubínky, vyhrávali v řízných pochodech. Vůbec to pro mě vlastně začalo přelety eskader bombardérů, boji a přechodem fronty, kdy ruské jednotky postupovaly jižním směrem do kopců, při cestě na Fulnek. A tehdy jsem také, s hrůzou a odporem malého dítěte, poprvé v nedaleké rodné vesnici uviděl tu úplně nahou mrtvolu mladého muže, vojáka, složenou tam před dřevěným plůtkem.

    Rascvětali jabloni i gruši... To tedy byla ta Ostravsko-opavská operace.

    V duchu teď vidím i náš dlouhý, s domem souběžný travnatý dvůr, s větším zahradnictvím a zmiňovanými skleníky v sousedství, a na dvoře modře natřenou pumpu, která se tyčila nad studnou. V jednu chvíli byl celý dvůr pokrytý souvislou hromadou bílých papírů z vybrakovaných německých bytů, po návratu zpět do evakuovaného města, v květnu pětačtyřicátého, po organizované evakuaci zdejších Němců na západ. Ti v tom našem baráku také bydleli. Přestala tu tehdy prostě fungovat říšská správa Sudet s gestapem a tak tak všelijak začal působit opět pouze kus českého Slezska se zemským národním výborem. A vzápětí vzpomínám i na odcházející babičku, označenou za nežádoucí osobu naším sousedem Horazinem. Němku, s níž jsme se na přízemní podestě domu s pláčem loučili, na babičku v dlouhém, tmavém svátečním kabátě, se šátkem na hlavě, která potom jaksi důstojně, ba skoro slavnostně kráčela na shromaždiště, po němž následovalo vyhnání směrem do daleké sovětské zóny poraženého Německa. Kam přesně, to nevím.

    Auf Wiedersehen, meine Liebe!

    Až její souputníci, její tamní němečtí známí, rodičům po třech letech napsali, že babička, also unsere alte Oma, skončila coby spolujezdkyně na zadním sedadle motorky, z něhož upadla na temeno hlavy a zabila se. Pohřbili ji, ani nevím kde. Hodnou chvíli se po té zprávě otevřeným oknem z věže našeho kostela, jako modlitba za její duši, alespoň ozýval tenký hlásek umíráčku.

    Rodiče mluvili prostým jazykem, česky i německy, a mojí rodnou řečí prý vůbec byla jenom němčina. A tak jsem se po změně státu z Reichsgau-Sudetenland opět na Československo musel urychleně začít učit česky – a do své řeči jsem občas, za úsměšků mých nových českých spolužáků v první třídě národní školy, zapletl nějaké to německé slůvko. Na němčinu jsem, bohužel, zdárně jako na jazyk, kterým teď nebylo radno mluvit, zapomněl a v průběhu let jsem se ji musel od deváté třídy a později na vysoké znovu učit. Zprvu mi z těch časů zůstala snad jenom lepší výslovnost. Stejně jsem ale v dětství mohl znát jenom jednoduché věty s prostými výrazy. Teprve daleko později jsem plně pochopil, co vlastně vůbec znamená řeč, jazyk, umění mluvit, tedy čeština a ovšem i na slova jistě bohatá, ba bohatší němčina. Ta mnohotvárnost či zvukomalebná krása i uštěpačnost slov, která dokázala vyjadřovat ty nejtajnější myšlenky, technická sdělení, emoce, pocity, kruté příkazy, odsouzení, modlitbu, přání, zamilovanost, horoucí lásku, ženskou jedovatost či mužskou ješitnost... Jenom rodičům němčina z paměti nevymizela, a když si chtěli sdělit něco, čemu jsem já neměl rozumět, řekli si to německy. I když jsem tomu samozřejmě rozuměl dobře.

    Ještě někdy v době německého Sudetenlandu jsem býval u jedné nedaleké rodiny během hodin, kdy maminka pracovala. Školky nejspíš nebyly, alespoň pro nás ne. Tam jsem si hrával s jejich starší dcerkou Kristýnkou, ta potom později, ve svých dvanácti, zemřela. Nebylo to tam špatné, ale maminka je přece jenom maminka. A tak jsem k nelibosti místních prý řekl, že kdyby nebylo Hitlera, mohl bych být raději u mámy. Lekli se: To říkat nesmíš!

    Jo, v koedukované škole, v té národní podle ministra Zdeňka Nejedlého, co mu později přezdívali rudý děd, to jsme si s kamarády i z prázdných malých cívek z upotřebených nití vyráběli skvělé hračky. A na šikmé desce zadní školní lavice pak, dokonce i při vyučování, jezdily dobře vyzbrojené malé tančíky, které proti sobě lítě bojovaly. Ovšem nestál-li některý z hříšníků v zadním rohu třídy na hanbě. Horší to ale bylo, když kolem našeho domu projel skutečný tank, s dlouhou hlavní, z nedalekých kasáren. To se potom celý dům otřásal v samých základech. Tehdy po cestách, prašných i dlážděných, ještě hrkotaly dřevěné vozy tažené koňmi a po těch koních musel někdo uklízet. A tak starý pán, nedaleko od nás dožívající vídeňský Němec, tu s lopatou a březovou metlou smetal na ulici do těžkého dřevěného trakaře kobylince. Guten Tag, zdravíval jsem ho, jda kolem s konvičkou a  potravinovým lístkem pro mléko. A on: Grüss Gott, Karlchen.

    Za mostem přes náhon stál starý přízemní domek s okrovou fasádou, s polovalbovou střechou, která byla zaplátovaná térovou lepenkou, térpapírem. V něm žili svůj těžký život hubený, kostnatý muž, který sbíral a na kárce vozíval králičí kůžky, a také jeho dvě dcery. I když možná zase nebyl tak starý, byl jenom zchátralý. Nevím, snad doma neměli zavedenu vodu, či se ve škopku anebo v lavóru umývali ve vodě studené, přinesené z přilehlého náhonu, bez mýdla. Ale holky, špindíry, už tak desetileté, žlukle páchly potem a vůbec byly jaksi nemyté... Docela jsem se jich štítil, když se náhodou přiblížily. Že by jim jejich otec šel sám příkladem?

    Myslím na to, jak jsem si často na našem travnatém dvoře po ránu, s pomocí vlastnoručně vyrobených papírových kartiček, opakoval malou a velkou násobilku, abych ji uměl do nadcházející hodiny počtů v nedaleké škole. Protože mírně neurvalý pan učitel Havran, který na škole v přírodě ve Vrbně uměl mého spolužáka i do zadku nakopat, by mi moji neznalost jistě neodpustil. Ale abych mu nekřivdil, on nám přece jako první, nejspíš ale podle školních osnov, povídal něco o Smetanově Čertové stěně i o Vltavě, pramenící na Šumavě: to jsem byl asi tak ve čtvrté. V naší škole hospodařil vychrtlý pan školník, který bydlel v domě naproti, a se svou ženou, poctivou matronou, si nadělali kopu dětí. Dlouho nám žákům ale ta nově opravená škola, vysvěcená páterem Bitamským v biretu a se štólou, nevydržela. Na dvoře za školou se totiž rozprostírala také menší kasárna, a tak se ta školní budova musela přenechat tehdy všemocné Československé lidové armádě. Aby prý z naší školy do dvora kasáren nebylo vidět a aby nikdo nemohl na Západ vyzrazovat nějaká významná vojenská tajemství. Špionománie! A tak jsme se museli opět stěhovat od našeho dále do jiné školní budovy, ta byla ale po požáru nově opravena.  Snad v ní za války sídlilo gestapo.

    Myslím též na zimní dny i večery plné sněhu: z něho jsem si úspěšně stavěl iglú. Na večery, v nichž byla dřevem a černým uhlím roztopena světle modrá kuchyňská kachlová kamna, s plotnou tvořenou třemi litinovými pláty. Na nich většinou stával zvláštní velký černý hrnec s pokličkou, jehož vnitřek se nikdy důkladně neumýval a byl vždy plný černé kávy vařené z cikorky. Ta se, spíše studená, potom pila na žízeň. O Vánocích ale otec roztopil kamna i v pokoji, protože tam na stolku z ničeho nic zavoněla jedlička a Ježíšek pod ní po zazvonění přinášel otevřeným oknem dárky. A u toho topení ve vysokých, hnědě glazovaných kachlácích byl v uhláku dokonce i zcela mimořádně nachystaný koks.

    Vzpomínám také na zahradu, která se rozprostírala dále k jihu ve svahu za dvorem k silnici nahoru. V ní na podzim na stromě dozrávaly třeba zlaté renety, ta obzvlášť chutná červenožlutá, skoro malovaná jabka. Myslím i na králíky a na slepičky, které nám snášely vajíčka. Za zahradou a dále za ulicí Krnovskou, stály budovy hlavních kasáren. Tu na ploché střeše vojáci, sedící v cimbuří na okraji, troubívali jednu dobu v teplém letním večeru na trubku večerku – podmanivou, jakoby krakovskou melodii. Dodnes vidím a slyším, jak ta žhavá koule oranžového slunka na západě pomalu zajíždí za střechy domů nedaleké Jaktaře a shora se přitom do široka line ta fantastická, harmonická melodie.  Do těch kasáren jednou na cvičení narukoval i pan Mirenda, manžel paní Hedy, maminčiny spolupracovnice z textilky. Ten občas přinesl mamince i ušetřenou erární štrycli chleba. Tehdy také, nebyla-li zrovna škola, jsem s klíčem zavěšeným na krku pobíhal po dvoře či po okolí. Ten dvůr byl takovým prvním únikem z malého bytu. Byl ale také místem, kde se dalo na vzduchu sušit prádlo, vyprané maminkou ve velkém měděném kotli, či bílé ložní tu na slunku blejchovat. A občas jsem se už na ulici, když ještě jezdívala, vozil na zadní otevřené plošině staré tramvajky a v městském parku si potom na konečné povídal s tramvajákem. Jednoho pošmourného dne, právě když jsem jako uličník pobíhal venku, zastavil před barákem tatraplán s pražskou poznávací značkou. Z něho vystoupil pán v dlouhém kožeňáku a ptal se mě na cestu k jistému zahradnímu domku. Věděl jsem. Posadil mě tedy do prokouřeného auta vedle sebe a já je naváděl. Tehdy jsem ještě nevěděl, co to znamená dělat někomu konfidenta. To bylo někdy okolo roku 1950?

    Skoro jako dnes vidím ještě před sebou i zimní sáňkování na dřevěných sáňkách na nedalekém svahu, to ale až později. Coby předškolák jsem se ještě za ranního šera brouzdal sněhem okolo náhonu do nedalekého kostelíčka sv. Trojice. Cestou jsem také s údivem potkával starou ženu, která trpěla hlasitou samomluvou. V kostele před vyhnáním sloužíval mše mladý německý sympaťák, páter Otto. Ten se mnou občas laškoval a brával mě i na svá ramena. Pater noster. A u něho, coby kostelník a kostelnička, pracovali dva staří manželé, pan a paní Onderkovi. Rozehřívali rozvody ústředního topení, kotel stál v sakristii. Němci už kostel v letech před válkou tak zmodernizovali, že okolo stěny oblého presbytáře byly rozvěšeny litinové radiátory, aby kněz při mši u oltáře nemrzl. Brouzdal jsem tam, protože jsem už od čtyř let ministrovával, a vydržel jsem to myslím skoro do svých dvanácti. Občas jsem ve zvonici, ještě dávno před elektrifikací, mohl postupně rozhoupat i dva zvony, to už se mi potom nikdy a nikde nepovedlo. Koncem dvacátého století skončil kostel, v jádru z druhé poloviny století patnáctého, v mohutné záplavové vlně řeky Opavy. Slouží se tam po vysušení a obnově ještě i dnes? Věřících hodně ubylo, asi stěží. Za kostelem, na takovém malém plácku obehnaném keři, byl provizorně do země pohřbený nějaký voják, nevím, zda sovětský, či německý. Ty významnější, sovětské, nejprve pohřbili se jmény a hodnostmi ve městě, dokonce přímo na hlavním náměstí, před obchodňákem Bredou. Tak se to prostě dělávalo. Všichni tam pohřbení byli ale později exhumováni a převáženi do hrobů na městský hřbitov. S vykopáním toho jediného vojáka z provizorního hrobu u kostela tu pomohl náš soused, pan Jaszinski. Byl to muž tvrdý, prošlý válkou a myslím i koncentrákem, na nás děti byl ale hodný. Občas nám, s malým hřebenem pod nosem, zvednutou pravicí a tlumenými výkřiky heil! předváděl slavného führera. Jednoho dne se u splavu v řece utopila mladá žena, která si snad nejprve i žíly podřezala. Její plácající se nafouklé tělo tehdy museli z kalné vody vylovit. A on byl opět u toho. Po několika letech, to už jsem domů jenom dojížděl, mi rodiče řekli, že pan Jaszinski si pustil plyn, tedy svítiplyn. Byl nejspíš hodně nešťastný a byl bez ženy, byl sám.

    Někdy v té době, možná na závěr třetí třídy, jsem byl našimi o prázdninách poslán na letní školu v přírodě, na nevýznamný zámeček na severu Slezska. Starou škodovkou tam přijel i mladý muž, který nedávno navštívil  Moskvu. Ve své naivitě se ho děti ptaly, zda se tam také setkal s velikým Stalinem, pochopitelně se tomu zasmál. Naše milá paní učitelka, naše paní vedoucí, mi tam umožnila zahrát si večer v lesíku u tamní řeky v jedné scénce Jeníčka, Mařenku hrála její dcerka. Byla to hezká holka, skutečně se Mařenka i jmenovala, byla ale o rok starší, chytřejší a zatím i o půl hlavy větší. Na závěr scénky jsem měl za úkol lehce povyskočit a dát ji pusu na líčko.  Jako nesmělý Jeníček, a tedy vlastně malý osel, jsem ji strašně miloval. Po letech jsem Mařenku, nyní už dávno Marii, potkal ve městě na ulici, byla to už starší, lehce prošedivělá, byť stále přitažlivá paní. Škoda.

    O něco později vrcholila tvrdá doba začátku let padesátých. Najednou se ve škole proslechlo, že otec mého spolužáka byl odsouzen k trestu smrti. Za co? Nejspíš za přípravu protistátní akce. Děsivé. Stihománie vrcholila, nic z toho jsem nechápal a naši mi o tom raději nic neříkali. Popravili Slánského a jeho partu, bylo toho v rádiu a v novinách plno. Josif Vissarionovič Džugašvili, raněný mrtvicí, skončil svůj pozemský život až o rok či o dva později. A krátce nato i ten náš dobrák Kléma. Tolik očividného smutku na východě Evropy! V rozhlase tehdy hrála tlumená smuteční hudba a na zboží, pokud se vůbec nějaké prodávalo, bývaly fronty. Jednoho dne jsem takovou absolvoval – a nic jsem v tom chumlu nekoupil, pokud ovšem nemám na mysli pár facek. Ihned přistoupil tajný a zapsal si moji adresu.  Nato nás odpoledne navštívil manžel té paní, která mě zfackovala. Později potom přišlo předvolání na Veřejnou bezpečnost a prominutí chystaného trestu pro tu dámu. To s amnestií zařídil nový pan prezident – Antonín Zápotocký, familiárně mu lidi říkali ušaté torpédo, i když si to vůbec nezasloužil, myslím tu familiárnost. Fackovací mánie byla v té době skoro obecná. Při nácviku na spartakiádu u naší školy, se mi v horkém červnu zřejmě moc cvičit nechtělo. Trochu jsem ten dojem, aniž bych si to uvědomoval, nejspíš na cvičišti kazil, proč se taky v pubertě tolik beze smyslu ukázňovat.  Vtom z praktikáblu nečekaně seskočil a ke mně se přiřítil náš tělocvikář, pan učitel Šajer. Vlepil mi přes ucho takovou baňu, že jsem se do trenýrek málem počůral. Také nás tehdy ve třídě navštívil jeden přesvědčený, socialismu fandící mládežník, starší bratr našeho spolužáka. Přišel v modré svazácké košili, s velkým znakem ČSM, Československého svazu mládeže, na ní. Brigádničil v Ostravě, snad na stavbě Nové huti Klementa Gottwalda. Všechny takové stavby musely být zaštítěny tím v té době tak významným jménem, vlastně tou dobře udržovanou, nabalzamovanou mrtvolou, ležící pod skleněným příklopem v Praze, v Památníku na Vítkově. Ale protože chlapec jako brigádník asi neprošel poučením o bezpečnosti práce, ledabyle si s chutnou svačinkou sedl na slepou kolej do stínu pod vagony, které tam dlouho jen tak stály. Ty ale právě nečekaně v té chvíli začali posunovat a on tak přišel o nohy a také o život. Tu dobu mi docela dobře představuje černý pohřební vůz, který se svými rozměrnými okovanými koly drkotavě jede po velkých žulových kostkách, kolem naší školy, směrem na Jaktař. Takový ten hodně prosklený, tažený dvěma černými koňmi, se čtyřmi dřevěnými černými andílky, sedícími na rozích nahoře, s rakví obsypanou květinami uvnitř. Tak prý tehdy vezli k pohřbení mladého vojáka, jemuž jeho život při dvouleté vojně náhle skončil.

    Rád jsem z té školy, z osmé třídy, vypadl. Sice jsem si osmiletku na druhém konci města nastavil ještě o jeden rok, ale stejně to nebylo k ničemu. Zdejší školu jsem já, celkem tichý a tehdy neprůbojný chlapec, nakonec ukončil komickou dvojkou z mravů! Bylo zřejmé, že tu, v tom malém, byť kulturním městě, v němž jsem už prožil, co se dalo, nemám co pohledávat. A tak jsem se bez lítosti přemístil na další štaci, do města většího, do černé, špinavé Ostravy. Ale ani to se nakonec, po několika letech, neukázalo být dobrým řešením. Snad právě proto jsem opět přešel do dalšího, ještě většího města, do Brna. Shodou okolností mi ale ani zdejší město nepostačovalo a několik let jsem tedy pobýval ve městě ještě větším, ve městě hlavním. Až tam jsem prožil revoluci. To ale už trochu předbíhám. Rodiče, a předesílám, že to nebyli žádní velcí vtipálci, mi říkávali, že ten našetřený, teď bohužel vázaný vklad použijí pro financování mých studií. Ale 1. června v padesátém třetím tyto peníze všem propadly státu. Takže všechno se to prostě seběhlo jinak, bylo to mnohem a mnohem složitější.

    Tedy: všechno jsem oplakal, zase se osvěžil...                                  

FRANTIŠEK VÍCHA

 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00