Diskotéka

27.01.2018 09:30

    V sále nového kulturního domu plného mladých, na konci vesnice Janovice, na kopci to teď, ještě i nad ránem, vřelo. Blyštivá barevná světýlka velkého stroboskopu se otáčela uprostřed stropu v potemnělé místnosti a házela na rozdováděné tanečníky prasátka. Diskžokej Ferda Kopecký ohlašoval z mírně vyvýšeného pódia postupně pořád nové a nové skladby a nahrávky volně komentoval. Obsluha u barového pultu protřepávala v šejkru alkoholické pití a Tomáš, Jenda, Jarda, Vráťa Sehnal i Marie Veselá, místní černovlasá kráska, tedy všech pět, kteří seděli u zadního stolu, si tam spolu s mnoha dalšími mezi tancem chodili postupně zvláště importovaného červeného vína ze svých skleniček ucucávat. Vzduch byl zhoustlý kouřem z marijánky. Nedělní ráno, už okolo šesté, venku ale ještě tmavá noc, na obloze probleskovaly poslední hvězdy a klukům ani holkám se pořád do zimy a domů nechtělo. Byla neděle, a tak se těšili, že bude možné po náročné noci celý sváteční den, v němž jiný program neměli, dospávat a odpočívat. Rodičům se při volnosti, kterou jim ti dávali, dávno odcizili, a tak jim otec ani matka do života už nemohli a ani nechtěli mluvit. Ostatně, nic jiného, zajímavějšího je v jejich nadcházejících všedních dnech už jistě nečeká. Třeba Marie, ta zasedne v pondělí opět za kasou v supermarketu a čupřinatého Vráťu brzy zmůže nezáživné povídání u propagace lesklého kovového kuchyňského nádobí. Tomáš a Jenda, kteří si právě nechávají růst na tvářích strniště, popadnou na stavbě kolečka a krátkozraký Jarda usedne do školní lavice, což ho zjevně nebaví. Ani většina zdejších mladých na tom není o moc lépe. V rytmu doznívajících divokých i mírnějších amerických hitů se tanečníci teď pořád ještě kroutili, na vyleštěné dřevěné podlaze se motali a podupávali, každý sám dokolečka, dokola. Další dvojice, Mirek s Jarkou, na sebe vesele pokřikovali a vzájemně se hecovali. Zábava ale přece jenom pomalu skomírala. Marná sláva, únava po protančené noci udělala i mezi mladými svoje. Pětice se proto domlouvala, že se už konečně vydá na cestu domů, do deset kilometrů vzdáleného městečka Benešov. Lehce se přioblékli, hoši si vzali košile, tancovali totiž bez nich. Tak jim tam k ránu už bylo teplo, ba horko, tak to ostatně na diskotékách bývalo často i zvykem. Protože děvčatům se obzvláště líbí většinou ve fitku vypracovaná polonahá těla mladých kluků. Byly necelé dva týdny do Vánoc. Když vyšli před barák, přehodili přes sebe i bundy. Ranní mrazík je trochu štípal do uší a do rozehřátých tváří, i pot na zádech jim začal rychle tuhnout a studit je. Došli k zaparkovaným autům a Vráťa Sehnal, jen co našel klíče, to svoje odemknul. Škobrtavě se nahrnuli dovnitř, Jarda vedle řidiče a Tomáš a Jenda na zadních sedadlech stlačili mezi sebe Máňu, aby se trochu zahřála. Všichni se klepali zimou, byť byli značně rozveselení, diskotéka pomalu končila a na poslední chvíli se k autu přiřítil ještě i Jirka. A aby prý ho taky jako šestého svezli, že si klidně sedne dozadu, do otevřeného kufru. Dobrý nápad opilce, kterého ale nevyslyšeli.

    Už před touto partou se k dalšímu autu vyhrnuli i kamarádi Franta a Vašek a dvě holky. Franta Stejskal s obtížemi nastartoval svého staršího sedana a nechal motor volně běžet, aby ho v tom mrazu trochu probudil. Ne všichni se odhodlali tu zábavu ukončit. Teď už ale i další skupinka, Roman se třemi děvčaty, mezi nimi byla taky Francka, se chystala k odjezdu. Ta však měla namířeno na opačnou stranu, do blízké vesnice Lipiny. V jednu chvíli se tak za halasu mladých rozezněly na přilehlém parkovišti před domem motory několika aut. Vesnice nyní po ránu nepatřičně rychle ožívala. Všichni byli rozdováděni, pokřikovali na sebe a přitom túrovali motory. Do toho hluku se v nedaleké kostelní věži pomalu rozkolébaly a pak rozezněly také dva zvony a první věřící se trousili do zdejšího farního kostela na roráty. Třetí týden už katolíci prožívali advent, ti zvláště zbožní s pomocí půstu a motliteb, opět očekávali Kristovo narození. Jenom ještě několik dní a chrámovou klenbou bude znít ta potěšující Rybova melodie s textem Hej, Mistře, vstaň bystře, Česká mše vánoční, zpívaná na kúru sborem zdejších amatérských zpěváků, kteří po sobotních večerech zpěv i hru na nástroje už procvičovali.

    Franta s Vaškem a se dvěma už notně společensky unavenými slečnami, nasedli do sedanu a chystali se vyrazit. Pomalou rychlostí, zatím na trojku, se vydali na suchou, sněhem a námrazou dosud nepoprášenou asfaltovou cestu, kterou ohmatávali potkávacími reflektory. Za vesnicí na křižovatce zastavili na stopce a pak odbočili doprava na státní a skoro samospádem se vydali z kopce dolů, směrem k Benešovu. Projeli okrajem vesnice Lutínovice a při stálém klesání – Franta si zjevně uvědomoval, že není nejstřízlivější a po probdělé noci nesvěžejší – a za neustálého jemného brzdění pak pokračovali mezi lesy možná padesátkou, rychlostí, na kterou museli klesnout při průjezdu tou vsí. Co kdyby tam tak náhodou policajti měřili a nadměrná rychlost by nepochybně byla důvodem k silniční kontrole a taky k pořádnému průšvihu.

    Krátce nato už vyjelo i další auto, starší oktávie, řízená Vráťou Sehnalem, s vedle sedícím Jardou a Tomem, Máňou a Janem na úzkých zadních sedadlech. Marie teď už svými mladistvými stehny oba sousedy vyzývavě hřála. Vráťa, rovněž posilněný alkoholem, neměl takové zábrany jako Franta a silnici osvětlenou dálkovými světly, vesnice, nevesnice, i mezi lesy, prostě pěkně napálil, aby tu přední skupinku v autě co nejdříve dohonil. Obě auta se po několika kilometrech postupně rychle přibližovala ke křižovatce, k odbočce do nedalekého Lesova. Za ní se vpravo rýsoval do široka rozevřený kamenolom.

    Za těchto okolností se oba vozy přibližovaly a Sehnal se svými čtyřmi parťáky se snažil své kamarády v prvním autě dohonit, a pokud to půjde ještě ovšem i předjet. Auta už se dostala z kopce a sjížděla po mírně nakloněné rovince směrem k nedalekému kamenolomu. Vráťa byl těsně za Frantovým autem a už dávno předtím ho napadlo, že nebude nic jednoduššího to pomalé vozidlo předjet a v pomyslném závodě nedávných tanečníků tak zvítězit. Sešlápnul plyn až k podlaze a zleva ho začal ve velké nepovolené rychlosti předjíždět.

    Oktávie nečekaně najela na jaksi pozměněný asfaltový povrch, dostala smyk, se všemi pěti vyletěla ze silnice a přední kapotou narazila do jednoho z tenkých kmenů jeřabin, které tvořily přirozenou alej okolo cesty. Údolím se ozvala ozvěnou lesy několikrát opakovaná silná rána. František se sedanem ještě kousek popojel a pomalu zastavil u krajnice, asi deset, patnáct metrů od havárky. Vystoupil do silnice a směrem k příkopu se z auta rychle dostal i Vašek. Je těžké popisovat, co se jim v tom lehce mrazivém ovzduší, kdy širokou lesní úžlabinu osvětloval zacházející měsíc, objevilo před očima. Ve chvíli ticha, v níž ještě ve vraku rozčísnutém zčásti kmenem jeřabin setrvačností dobíhal motor, se začalo ozývat sténání. Přes vytlučené okno zadních stlačených dveří bezvládně z bundy visely utržené ruce, jedna vypadla na přilehlou loučku. Všichni kamarádi jeli ovšem fanfarónsky bez zapnutých bezpečnostních pásů a tak Vráťa narazil hrudníkem do nyní už silně pokrouceného volantu. Franta, než mohl cokoliv pro ty havarované udělat, se rozklepal, podlomily se mu kolena, zvedl se mu žaludek a tak vrávoravě popošel ke krajnici a začal tam zvracet. Vašek na tom nebyl o nic lépe. Dvě děvčata na zadních sedadlech sedanu se v panické hrůze objala a dala se do usedavého, kvílivého pláče. Zřejmě zatím nechtěla o tom, co je venku, kousek od nich, ani nic vědět. František, když se mu trochu ulevilo, sáhl po mobilu a našel číslo 112. Zazvonil a dispečinku ohlásil zřejmě smrtelnou havárku na trase směrem k Benešovu, nedaleko kamenolomu, poblíž odbočky na Lesov. Bylo zhruba 6.35 středoevropského času. Potom se spolu s Vaškem šli podívat blíže k autu. Vnitřní stěny horní části auta, pokud to bylo možné uvidět, byly pokryty čímsi nezřetelným, v té doznívající noci nerozeznatelným a postříkané krví. Motor se po tom nárazu už zastavil, a tak odhadovali, že asi nebude možné, že by ještě došlo k výbuchu a k následnému požáru. Když byli oba přímo u vraku auta, uviděli najednou tolik hrůzy, jakou ve svých životech ještě neviděli. Změť oblečení, skla, pokroucených plechů a těl. K těm v autě se museli teprve prodrat. Po větší námaze se jím, za použití jakéhosi páčidla i kladiva, které Franta vylovil z kufru svého vozidla, podařilo otevřít přední i zadní dveře ve směru do louky. Vtom už také přijela sanita z blízkého Benešova s řidičem zdravotníkem a doktorem, který měl právě službu na telefonu. Oběma, Frantovi i Vaškovi se za jeho přítomnosti trochu ulevilo, on ale postupně zjistil, že tři hoši, Vráťa, Jarda a Tom jsou bohužel beze známek života. Jenda zatím dýchal, měl utrženou dolní končetinu a poraněný hrudník s poruchou dýchání a po nutné stabilizaci ho řidič s blikající sanitkou odvezl do dvanáct kilometrů vzdálené okresní nemocnice. Rovněž tak i Mařenka, kterou trochu z obou stran ochránila při prudkém nárazu těla Toma a Jana, měla silně poraněnou pravou nohu. Ji musel ale lékař déle ošetřovat, stabilizovat a později ji mohla do nemocnice převést druhá sanitka, která vzápětí ještě dorazila. Asi za tři čtvrtě hodiny po havárii přijeli i pohřebáci, aby ve třech rakvích odvezli na pitvu tři potlučená těla dosud ležící na ojíněné louce, překrytá starou dekou, tři mladé hochy, kteří ještě dnes časně ráno hýřili životem, rozdávali člověčí radost, uměli se nezřízeně smát, uměli tancovat. Tu se vám do mozku jaksi nepatřičně, naprosto zbytečně, vtírá věta: Poutníče, zvěstuj Lakedaimónským, že mi tuto mrtví ležíme…, ale PROČ?

    Z okresního města přijeli dva policisté, na ně připadlo už jenom důkladné šetření, dokumentování, fotografování a měření. Před nimi dorazili také hasiči, kteří pak smutné místo dlouze uklízeli. Policisté dospěli při vyšetřování jednoznačně k názoru, že havárii zavinila nezodpovědná rychlá jízda oktávky, která najela na kus zledovatělého povrchu silnice. Bývalo totiž jaksi logicky zvykem, že dělníci v přilehlém kamenolomu po práci silnici při výjezdu zhruba zametli a proudem vody ještě odstranili všechny zbytky drobného kameniva. To ovšem za předpokladu, že nebude mrznout a silnice se za ranního mrazíku nestane pro auta nebezpečnou a tedy i nesjízdnou. Podle předběžného svědectví Františka Stejskala právě před touto vodou očištěnou plochou silnice Vratislav Sehnal ještě zrychlil a chtěl oktávii předjet. Smyk na takto ošetřeném povrchu byl naprosto nevyhnutelný.

    Jendu se při velké ztrátě krve nepodařilo ani v nemocnici oživit. Zemřel jako čtvrtá, naprosto zbytečná oběť. A černovlasá kráska Marie? Ta přes všechnu snahu lékařů na operačním stole musela přijít o rozdrcenou nohu. A do smrti ji bude pronásledovat ten jediný hrůzný okamžik jejího života.

    Ráno se pomalu otevíralo do prosincového dne. Nad údolím vycházelo studené slunce, čas od času zahalované do plujících mraků. Z mraků a z vysokých jehličnatých stromů začala občas padat jinovatka. Nad polámaným stromkem jeřabin se pomalu rozhostil klid, jenom čtyři lidské duše se snad nevěřícně vznášely nad místem tragédie.

    Ti, co vycházeli po rorátech z chladného kostela v Janovicích, toho času ještě nic nevěděli o tom, jak dnešní diskotéka tam dole pro pět děcek skončila. Bylo adventní nedělní ráno, jenom několik dní před každoroční oslavou narození Božího dítěte, Ježíška, kdy kostel bude naplněný lidmi, vůní kadidla a zpěvem koled. A tentokrát se věřící o tomto svátku budou modlit i za duše čtyř mladíků z diskotéky, úplně zbytečně zahynuvších.

FRANTIŠEK VÍCHA

 

Curriculum vitae František Vícha, Brno (Lesní Albrechtice, okr. Opava)

    Autor po vyučení a praxi ve stavebnictví v Ostravě-Vítkovicích a absolvování večerního gymnázia v Ostravě v Matiční ulici, vystudoval na Filozofické fakultě UJEP v Brně (dnes MU) obor historie – čeština. Po absolvování základní vojenské služby pracoval jako historik, civilní pracovník Vojenského historického ústavu, Vojenského muzea v Praze (1967–1973), jako kastelán státního zámku ve Slavkově u Brna (1973–1986). Od roku 1987 byl odborným zaměstnancem Památkového ústavu v Brně, kde prošel různými pracovními zařazeními, až po terénního památkáře na okresech Prostějov, Kroměříž a Jihlava. V letech 1988–1991 absolvoval postgraduální studium na FA ČVUT v Praze, v letech 1992–1997 pak doktorandské postgraduální studium na FA VUT v Brně. V průběhu let se zabýval publikováním odborných článků a recenzí knih do časopisů. Podle své vnitřní potřeby se snaží psát také drobnou prózu i poezii.
 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00