Je nutno utéci na kopec nad Brnem odkud je vidět moře

 

„Byl jsem zrozen v Brně - Jirchářích před sedmdesáti lety… Jircháře jsou na Oltecu, neboli na Starém Brně, v místech dávných koželužen, jircha, to je vydělaná kůže. Byl to takový moderní dům s ústředním topením. Byl jaksi nepatřičně vsazen mezi zlověstný zadní trakt špitálu u svaté Anny a legendární Dům U Sedmi švábů z 19. století. V pawlatschen Häuser, jak se v Brně říkalo pavlačákům, žili velmi chudí lidé, zchátralí alkoholici, rozvažeči uhlí, někdy i tři generace s umírajícími starými rodiči. Taková paleta outsajdrů života. Takové panoptikum bídy. Můj děd byl frizér a o nedělích tam holil nepohyblivé, párkrát i mrtvé před odvozem, a občas mě vzal s sebou. Byt na Jirchářích byl malý, žili jsme tam spolu s babičkou a dědou, tři generace ve dvou malých pokojících. Nevím, jak to tehdy otec dokázal, ale podařilo se mu byt vyměnit se starou učitelkou hudby. Ocitli jsme se ve velkém slunném bytě na rohu Zámečnické a samotného náměstí Svobody…“

 

To jsou úvodní věty ze vzpomínek Karla Nečase, alias Charlie Notima, strojvedoucího, diskžokeje, vězně, pacienta, ošetřovatele na psychiatrii v Brně-Černovicích a ve vídeňském Pensionistenheim v jednadvacátém vídeňském okrsku, fejetonisty a důchodce na Vysočině…

 

Ke vzpomínání přiměl Karla Nečase jeho vrstevník a dávný kamarád, novinář se sociálním cítěním Antonín Hošťálek. Vznikla brožovaná, cca stošedesátistránková knížka, nazvaná S Nečasem v nečasu – míněno je koronavirové období od března do podzimu roku 2020, kdy k sedánkám u počítače byl vhodný čas. Vydal ji Moravskoslezský kruh.

 

A čte se moc dobře. Před očima čtenáře defilují místa, osoby, události, o nichž mnozí dnešní mladí možná slyšeli, anebo ne, tady ale nikoli jako literární fikce, ale život sám, den po dni, rok za rokem, událost po události. A ty, čtenáři, můžeš bádat, co ovlivnilo brněnského jungše – mládence, mladého muže, muže středního věku… atd., nakolik doba a její nesmyslné peripetie, síla ducha, nebo víra, anebo genetická výbava, zděděná po předcích, které dohledáš kdesi daleko, mimo českou kotlinu…

 

Pravda je, že pokud Brňan vyššího věku zná jméno Charlie Notima, pak z časů big beatu, a patrně je to návštěvník známého brněnského klubu Šelepka, kde Charlie dostal prostor k produkci taneční hudby vedle známých diskžokejů Luboše Rettegiho, Jindry Eliáše a dalších:

 

Můj první zážitek?

 

„Byl to skon našeho druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého. Donutil mne k usedavému pláči. Chodil jsem už do školy na Husově ulici a v den, kdy Zápotocký zemřel, byla celá výuka nahrazena tryznou. I paní učitelka Vozdecká, ano, říkali jsme tehdy paní učitelko, soudružkování přišlo až ve druhé třídě, byla nezvykle vážná. Smutná hudba ze školního rozhlasu, narychlo uspořádaná pieta v tělocvičně, to vše mi přišlo velmi líto, a tak jsem celou cestu domů plakal. Snad hrálo roli to, že jsem o Antonínu Zápotockém věděl pouze jediné, že psal pohádky a knížky pro děti, a jeho strýcovskou tvář jsem si pamatoval ještě z mateřské školky. Také si pamatuji, že po příchodu domů byli všichni doma a mému pláči se podivovali. Otec řekl něco v tom smyslu, proč ten blbec brečí, babička si myslela jako vždy, že mám hlad. Začali pak celou věc komunikovat v němčině, což mne rozčilovalo...“

 

Šedesátá léta

 

„Ke konci šedesátých let jsem žil bigbítem a závany revolučního kvasu ve světě,“ říká Charlie: „Hippies, válka ve Vietnamu, vřelo to v Paříži a Německu. Byli nám při naší naivitě sympatičtí všichni ti Rudi Dutschkeové, Ginsbergové nebo Cohn-Benditové. Moc jsme toho o nich nevěděli, zásadní bylo, že vyznávali svobodu, nosili dlouhé vlasy a poslouchali moderní muziku. Tehdy jsem se seznámil i s velmi zajímavým podivínem, studujícím grafickou školu, Petrem Pettem Dokládalem (později knězem – nedávno zesnulým – s coronavirem). Už tehdy hovořil slušně anglicky a vedl čilou korespondenci s různými stejně naladěnými lidmi z USA nebo Anglie. Dokonce si vyměňoval dopisy se slavnou Joan Baezovou a vlastnil i podepsané foto Janis Joplinové. Dostával od nich zajímavé desky, časopisy, fotografie, plakáty a knihy. On měl první v Brně legendární nulté číslo časopisu Rolling Stones s fotografií Johna Lennona jako vojáka z filmu. Dnes jde o velmi cennou sběratelskou záležitost. Vynaložili jsme každý velké úsilí, aby se zbožňované písně a rytmy od těchto hudebních buditelů přestěhovaly na naše magnetofony, jimž vévodil nepřekonatelný Sonet duo, později Sonet B3, které hrály snad i ponořené do vany. Kopírovali jsme nové desky Beatles, Rolling Stones, Searchers, Pretty Things, Kinks, i žánry už na pomezí: Kapitán Hovězí srdce, Frank Zappa a pár dalších…“

 

V Brně se tehdy všechna ta mládež znala, včetně řady malebných figurek… Byla to doba klubů a malých divadel, kromě známé Šelepky se hrálo v klubu na Vlhké, Přízové, studentských klubech Topas, Trias, Rohlík a dalších a dalších. Mezi návštěvníky a aktéry se střídali studenti JAMU – Polívka, Bartoška, Frej, Štědroň, Skopal a s nimi někdy přicházely i budoucí herečky Balzerová, Švandová a další, středoškoláci, vysokoškoláci, učňové, galerka, muzikanti, ctitelé poezie, jazzu, divadla… Tehdy se formovalo Hadivadlo, Divadlo na provázku, divadelní sklony nabíral J. A. Pitínský… Nejkrásnější holky z Brna samozřejmě měly umělecké ikony: Polívku, Barťáka a zakladatele kapely Progress Organization – Vanče, tedy Pavla Váněho a Zdeňka Kluku. S kapelou Aleše Sigmunda zpívaly krásné sestry Elefteriadu… v klubech se scházely legendární krasavice, třeba Anna Kareninová, která chodila s písničkářem Hynkem Heřmanským, jeden čas slavnějším Boba Frídla, nádherná a zajímavá byla Mirka Váňová, kterou má Pavel Váně za manželku dodnes…

 

„Organizačním mágem byl Miloš Bernátek“ říká Charlie Notime, „dal tehdy prostor brněnské bohémě s básníkem, demiurgem, operním libretistou, fotografem a řidičem elkáry ve Zbrojovce Janem Novákem… tehdy tam nechyběli Arnošt Goldflam, surrealista Pavel Řezníček, Otto Minařík – malíř a kryptonacista, konceptuální umělec Jiří Hynek Kocman, inženýr Osvald Vašíček a mnoho dalších. A Novák tehdy vylezl na pódiu na židli a oslovil tancechtivou mládež slovy: ,Zde v kompletně nepolepšené dekadentní společnosti, pardon, plné pazvuků a lámané angličtiny, jsem zde, kurvové, pro nápravu já, Jan Novák, Gottwaldova 90.´ A poté začal deklamovat své básně…“

 

Ale Jan Novák a další figurky tehdejšího Brna, to by bylo jiné povídání… A mohlo by se zdát, že život Karla Nečase, alias Charlie Notima, se dál odbýval pěkně, souvisle a jako většině ostatních, co dozrávali a rozum brali v těch dobách… Jenže život se Charliemu začal komplikovat. Přišel povolávací rozkaz… pro řadu tehdejších snad citlivějších, či snad nevyzrálých, či snad programově protestujících mladých mužů to byl nepřekonatelný bod. Začalo Charlieho putovaní za modrou knížkou. Na té cestě spolykal přehršle prášků, setkal se s nepochopením i s porozuměním tehdejších psychiatrů v léčebně v Brně-Černovicích, Charlie s vděkem vzpomíná na MUDr. Jarmilu Turbovou, sestru známého mima… modrou knížku Charlie nakonec vybojoval, ale dohnalo ho bohémství…: „Nějak jsem zapomněl vracet půjčené desky a platit dluhy, které ten život tehdy stál… Peníze z Krpofleku (agentura vyplácející umělce) nestačily… nepomohly mi ani peníze z příležitostných zaměstnání v cementárně, či zavažeče zesnulých v brněnském krematoriu…“ A Charlie se octl na Borech.

 

Nemá smysl, abychom zde popisovali epizodu po epizodě v nápravném zařízení, setkání za setkáním, školu života, jíž se Charliemu dostalo ve vazbě a ve vězení… dodejme jen, že tamní knihovna učinila z Charlieho ctitele klasické ruské literatury, a: „Nazývají-li se tato zařízení nápravně výchovná, tak v mém případě docela oprávněně,“ říká… Dodejme, že předpokladem pro úspěšné přežití, byla Charliemu nejen víra, ale taky řemeslný um a znalosti, které nabyl v železničním učilišti, z nějž tehdy v mládí odešel jako vyučený železničář a strojvedoucí. A taky umění naslouchat… a slyšet…

 

Další léta byla už cílevědomá, Charlie se vrátil do míst svého vzdoru, do psychiatrické léčebny, tentokrát jako ošetřovatel, nastudoval příslušné učebnice a získal střední vzdělání v oboru a po roce 1989 totéž v němčině, takže mohl odejít do Vídně. Složil tam potřebné zkoušky, dostal občanství… A toto město si zamiloval a strávil tam v jednom z pečovatelských domů dvacet let, milován klienty a oblíben personálem...

 

Dnes je Charlie Notime důchodcem, žije převážně na Vysočině a byv vyzván iniciátorem svého vyprávění, kolegou Antonínem Hošťálkem k nějakému závěrečnému resumé, či poselství, řekl:

 

„Mám-li se vyjádřit k dnešnímu zdejšímu žití – pak mne mrzí, že hrubne, a že politické soupeření přerůstá málem v nenávist… A člověk je stále tlačen do nějakého šteláře. Začíná to třeba zdánlivě nevinným zjišťováním, jakou hudbu rád posloucháš. V Rakousích žije v naprosté harmonii špičkový jazzový festival s festivalem šlágrů, pořádaným o pár dnů později na stejném místě a věnovaným dobré úrodě dýní. A možná tam najdete i stejné lidi, kterým se nechce sedět doma. Stále tě zde někdo nutí definovat tvoje politické preference podle staré dobré Foglarovky. Losna nebo Mažňák. Ostatně, kdybych byl dnes kluk, tak bych Vontům držel palce. Někdy spolu kvůli politickým preferencím přestávají mluvit i celé rodiny. A chybí mi smysl pro humor a laskavost, s níž jsem se setkával po celých těch dvacet let ve Vídni… Ale zdá se mi, že Brno má k Vídni přece jen blíž než k Praze… Vzpomínám na pohřeb tatínka, seděl jsem vedle matky, také synové a vnuci Jan a Jakub, manželka a zbytek rodiny. Držel jsem maminku za ruku a hleděl na stejné jméno mezi věnci, jen se lišilo datum narození. Naklonil jsem se k matce a špitl: „Podívej, mami, to mám jako generálku.“ Matka v ten moment nedokázala potlačit náznak úsměvu a řekla: „Ty seš potróblé.“ Brno je ve mně…

Ale: rozloučil bych se slovy mého kamaráda Rudolfa Žáka:

 

A také bylo nutné

Utéci na kopec nad Brnem

Odkud lze vidět moře

Nalodit se a odplouvat…

 

xxxx

 

Antonín Hošťálek: S Nečasem v čase nečasu

Charlie Notime vypráví a vzpomíná

Redakční spolupráce Blanka Švábová

Vydal Moravskoslezský kruh v lednu 2021

Vytiskla Knihovnička.cz

168 stran

Vydání první

 

Blog

V této rubrice nejsou žádné články.

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00