Kdo pije víno, ať pije i kal (Aristofanes)

FRANTIŠEK VÍCHA

01.06.2018 12:05

    Počátkem prosince jsem byl na drobném předvánočním nákupu ve městě. Jak jsem se tak pomalu loudal a rozmýšlel, co vlastně ještě koupit, vidím, zezadu obrys známé kráčející postavy. Doženu ji, předběhnu a zjišťuji, že je to – myslel jsem si to, nestačím se divit – Jindra. Už jsem ho neviděl několik let, a tak je skoro zázrak, že ho po tak dlouhé době vůbec potkávám. Bouchnu ho silně do ramene: Čau, Jindro! Jindra se trochu ulekne, co se děje – no překvapení bylo oboustranné. „Čau, Slávku!“ To naše setkání musíme oslavit, říkám mu, jenom co jsme si řekli pár slov. Nakonec jsme se domluvili, že si opět posedíme v té kavárničce jako naposledy před lety, že prý aby to bylo symbolické. Že si toho nejspíš budeme muset, hodně říct. Zajdeme tam ale až po Novém roce a až v sobotu, to už budeme mít oba po práci a doma klid.

    Jak jsme se domluvili, tak se i stalo. Ve čtyři jsem tam už na měkké židli posedával a na Jindru čekal u stejného stolku jako před čtyřmi lety. Byl začátek února, venku bylo k nule, sněhový poprašek, pomalu se tmělo, ale tma ještě nebyla. Pustil jsem se do studia nápojového lístku. Asi si zase dáme rulandu, ta tu před lety byla opravdu dobrá, vzpomínám si, mají stabilního dodavatele z jihu, z malé vinice nedaleko Mikulova. Jindrovi to navrhnu, jen co přijde. Přišel s mírným zpožděním, celý prokřehlý, už trochu šedivější než minule, s neholeným módním strništěm na tváři, zato v tmavém obleku. Nejspíš aby byl slavnostnější k našemu tak vzácnému setkání po letech. Objali jsme se, říkám mu: Ty chlape, tak dlouho už jsem tě neviděl! Skoro jsem mu žertem vjel do té jeho šedivé kštice.

    „Já tebe taky ne, jak vůbec žiješ?“

    Jindra zasedl. Následoval delší výklad o tom, že se přestěhoval, že vzal novou, zajímavější práci, ale ve stejném podniku a že teď i víc vydělává. Když jsme to všechno probrali, přišla za delší chvíli řeč na téma, o němž jsme si spolu povídali už před lety, na jeho netrvající nebo možná trvající citové vztahy. Říká mi: „Seznámil jsem se s jednou ženou, sestěhovali jsme se a teď už delší dobu spolu žijeme. Všechno sice funguje, ona umí dobře vařit, ale že to jaksi není ono, něco tomu schází, a to docela dost. Někdy bych s tím raděj praštil.“ V čem vlastně spočívá dobrý, opravdu dobrý, dlouhý, vzrušující milenecký vztah? Pěkně upravená mladá číšnice s blond účesem, v  tmavé zástěře až po zem, konečně přinesla objednaný druh. Usmála se. Ochutnal jsem a přikývnul. U našeho přízedního stolku zapálila větší svíčku. Nádhera! V kavárně bylo poklidno, lidí zatím málo.

    „Ani nevíš, jak moc mě to setkání těší, Slávku, a že ses ke mně po těch letech taky hlásil. Jak ty vlastně žiješ? Často na tebe vzpomínám.“ Já na to, že pořád stejně, že na mém životě není nic moc zajímavého. Žiju, jsem stále ženatý, mám zajímavou práci, shodnou s mým studiem a mám dvě děti. Od našeho posledního setkání se, jak vidíš, nic moc nezměnilo. Ale mě přece zajímají tvoje citové vztahy, Jindřichu, přece s tou ženou, no, jak ona se to jmenovala? Takové nádherné jméno. Máš s ní ještě pořád něco, nebo už jsi na ni stačil dávno úplně zapomenout?

    „Zapomenout?“ „Ty mě rozesmáváš, to přece, kamaráde, nejde, nejde zapomenout na Andreu, milý Slávku. Na tu krásnou, chytrou, inteligentní, prostě fajn ženskou, která umí být tak milá, ale občas i nepříjemná, to bys přehnal!“ Jindra se pomalu dostával do ráže, víno ho nenápadně rozehřívalo. Byl vůbec rád, že si může o svém vztahu popovídat s někým, koho takové vztahy hodně zajímají a o nichž by se on zbytečně dále nešířil. „Navíc, jsme pořád ve stejné práci, mám ji častěji na očích. Je vdaná, má dvě dospívající děti – a také žárlivého manžela, však jsem ti o ní minule dlouze povídal. A nakonec, vloni už se její život „dostal do půle se svou poutí“.

    - Pro Jindru bylo důležité líčení detailů z jeho citového života, musel se z toho vypovídat, či spíš vyzpovídat, ale neměl komu, přestože byl toho plný. „Před nějakým rokem jsem se snažil na ni zapomenout, řekl jsem jí to, opravdu jsem si myslel, že to vlastně nebude žádný problém.“

    „A ty si myslíš, že by to normálně žádný problém být neměl? Že se mi pokaždé povedlo na některou obyčejnou po rozchodu rychleji zapomenout? Možná, ale na Andreu? Pěkná blbost“, hlásil Jindra. Zamyslel se a z ničeho nic byl o několik let zpátky. Zavzpomínal na den, kdy se ten vztah vlastně lámal. Otázka byla jenom kde a kdy. Konečně. Tak asi po roce od toho, co ji vůbec poznal, tehdy mělo dojít s Andreou konečně ke sblížení. Oba to asi už tak cítili, jaksi to nazrálo. I když k tomu sblížení scházel po dlouhý čas vždy opravdu jenom kousek. Co vlastně znamená to sblížení, zeptal jsem se hloupě a naivně, jako bych to vůbec nevěděl.

    „Di do háje, chlape, to přece nemusím detailně popisovat (Jindra trochu zvedl hlas), to už je dneska pomalu pro malé kluky: objetí, laskání plné polibků na tváře, na rty, na čelo, do vlasů i na prsty, na krk, na oči, na její řecký nos, vzít její hlavu do svých dlaní, či položit svoji mezi její pevná ňadra a zase a zase tolik něžná objetí. A jistě i představy – třeba ležící nahá na bříšku s lehce vyklenutým zadečkem. To mě chceš, Slávku, zkoušet z partnerské erotiky? To snad ne.“ Nic jiného jsem ani nemohl mít na mysli. On sám přitom nechtěl sedět na stejné židli, u stejného stolu, potřeboval trochu odstup, uvolnit se, rozhoupat. (V zeleným údolí aby ji ved...)

    - Je to hloupé, tak to říkat, ale Jindra prý, už dávno předtím, když někdy seděl vedle ní, či jeli spolu výtahem, chtěl často už už po ní skočit, musel se silně ovládat, tak velká byla její přitažlivost i jeho převeliká touha. Ona se už tehdy, v ten určitý den nejspíš těšila. Ale jak Jindra bývá na ženu, kterou má tak šíleně rád, až nezřízeně hodný, starostlivý a poslušný, pochopil ten její signál – to byli v místnosti už sami – „no tak už pojď“ nejspíš obráceně. A aniž by o něčem moc uvažoval, popadl svá fidlátka a vyrazil ven z pracoviště! Ale jako by se tehdy stále ještě nic nedělo. Jako by mu jeho laskavá přítelkyně, jeho tehdejší paní vedoucí, prostě dala pokyn k předčasnému odchodu z práce.

    Trapas, opravdu slušný trapas!

    Po dalším setkání po týdnu se s ní přirozeně snažil opět sblížit. To už ale tvrdě narazil, Andrejka ho odmítla výrazně vyřčeným NE. Nejlepší na tom bylo, že on si neuvědomoval, či vůbec ani nevěděl, proč. A tak si vyslechl plno výtek a potom se jí snažil dlouze omlouvat, ať prý se nezlobí. Po několika dnech se setkali zas. Andrejka možná naznala, že to s těmi výtkami trochu přehnala, že ho pěkně – jako hrdého chlapa – žádného sráče, znectila a zmáchala, proto se mu snažila všelijak zalichotit. Jindra byl ale rozhodnutý, že už toho všeho bylo dost, že se v tom vztahu zatím fakticky nikam nedostal, „nedopracoval“ a že už nechce dále pokračovat. A tak ji to, jaksi chlapsky, či spíše neomaleně, řekl: „budu se snažit na tebe pomalu zapomínat“. Tedy ahoj, ahoj z obou stran. Co by měl všechno chlap umět, aby byl úspěšný v dobrém vztahu ke své potenciální milé, nejspíš by měl mít mnoho zkušeností se zvláštním světem žen. Přece jedině zkušenostmi člověk roste a to vlastně ve všem.

    „A potom pro mě nastalo dlouhé, přímo letité „přítmí,“ v němž se Andrea tvářila, jako by se nic nestalo, ale někdy mě i zjevně ignorovala. Byl jsem prostě přezíraný. Byl jsem to já, kdo zjistil, že takový vztah-nevztah se nedá vydržet, že se stávám čím dál, tím smutnějším, že jsem, jak se dneska módně říká, že jsem prostě v depresi. Nechtěl jsem jí ubližovat, přitom jsem ublížil jenom sám sobě. Neumíš si, Slávku, představit, kolik hlubokého stesku, kolik sklíčenosti, ve mně v krátkém čase bylo. Slídil jsem po každé drobnosti, která by mi ji připomínala. A i když jsem ji spatřil jenom z dálky, tetelil jsem se radostí a ze snu o ni a z jakéhosi hovoru s ní, pochopitelně pouze s její představou, potom žil několik dalších dní. Už pouze uvidět její auto, už jenom to mě docela rozradostnilo, stával jsem se silnějším, vyrovnanějším. Na jedné delší cestě jsem se v malém městečku zastavil, abych si dal hrnek horkého kafe z termosky z domova. S autem jsem přirazil k pravému kraji ulice a zastavil se, teprve pak jsem se rozhlédl. A co vidím, za plotem stojí přesně takový bílý čumák auta, jaké měla ona. Zase se mi chtělo žít.“

    Také se setkali v práci, Jindra ji pozdravil škádlivě francouzsky, jak to občas míval ve zvyku: bonyour, madame. Comment allez – vous? Ale ona to nejspíš nepochopila jinak, než jako výsměch, a její  dlouhé řasy a pod nimi modré oči zajiskřily, zaplály hněvem a paní na jeho čistě společenskou otázku kontrovala jakousi jízlivostí. Pošetilé. Aby ji byl konečně blíž, myslel si, že ji udělá radost a donesl ji kafe z automatu z přízemí. No, to bylo ostré, cože to je, ona že si dokáže svoje potřeby zajistit sama, netřeba ji nic nosit, atd. atd. To snad aby prý ji nevpouštěl už ani první do dveří, osmělil se Jindra. Člověk by si nemyslel, co všechno dokáže říct taková rozohněná, a vlastně zhrzená kráska. Ani s kvítkem, třeba i s malou růžičkou, uchycenou na její auto na přední či zadní sklo za stěrač tak, aby ta ozdoba nebyla na parkovišti přímo na ráně, Jindra nepochodil. A když se ji snažil naznačit, že to myslí tak, aby s ní mohl zase mít normální či ještě normálnější vztah jako zastara, možná to pochopila, ale než to jako souhlas pochopil i on, už byla pryč. Prostě samé zbrklé hlouposti. Všechno opravdu trochu naivní a vlastně ukázka toho, jak se dva nemůžou slušně domluvit. „ Ale když sám někoho miluješ tak jako já, lehce mu odpouštíš,“ hlásil Jindra.

    „Takže, to máš tak, Slávku. Od té dávné doby se snažím žít, co to dá, denně na ni vzpomenu sotva ráno vstanu, jsem myšlenkami na ni naplňován až po okraj. A když na ni myslím, je mi tak blízká, nikdy jsem takový vztah nepoznal, to pořád opakuju. V duchu ji něžně objímám, dotýkám se jí, hladím po černajících se vlasech, skoro se rozohním, cítím ji v sobě, ale co dál? Pět let a pořád bez toho, abych se jí byť jen dotknul, ale taky aby se dotkla ona mě! Tomu se nejspíš říká výdrž. Sice to už není tak silné, tak překotné, ani tak až zmatečné jako na počátku, ale ten plamen pořád tlumeně hoří“. Stýská se mi po ní, řekl si Jindra tiše, spíše pro sebe.

    - A Jindra se zadumal. „Už jsem myslel i na to, že bych úplně změnil zaměstnání, vůbec odešel z oboru, odstěhoval se, abych ji neviděl, ale to by bylo docela zbabělé, to se nedá. Z toho se nevymaním, tomu neuteču. Budu ji mít rád, ať tak, či onak, až do konce svého života, je to taková moje nebývalá, jedinečná, krásná a zároveň bolící životní sudička,“ řekl mi. Celé to dnes bylo hluboké a smysluplné vyprávění a naslouchání, že jsme se oba neostýchali a požádali servírku o další lahev rulandy. A k tomu ještě nakrájené topinky lehce potřené sádlem. A sýr. Čas běžel, venku, za velkým kavárenským oknem už dávno byla tma. Kdy že zase budeme mít možnost si takto popovídat, zamýšlet se nad životem, Jindra nad svým vzrušujícím milostným vztahem?  Ba i já že bych vůbec mohl Jindru trochu politovat a potěšit ho. Kdy?

    - Kavárna se pomalu plnila lidmi. Provoz byl ale jenom tlumený, lidi mluvili tišeji, i když ovšem ne šeptem a dohromady ten prostor dával příjemný pocit z pobytu v jakési intimní lidské svatyni. Voňavá svíčka shořela už do půli. Jindra i já jsme se na hodnou chvíli odmlčeli, ponořili sami do sebe, zahloubali se do svých vzpomínek, do svých problémů. Jindřich se opět zamyslel nad Andreou a já mu mohl jenom tiše závidět. Zdálo se mi, že v tomto pozdním odpoledni už bylo řečeno skoro vše a že tedy zase možná někdy příště. Zaplatil jsem, Jindrovi poděkoval za báječný, nenahraditelný večer. Vstali jsme od stolku a došli k šatně. Opět jsem ho zezadu lehce objal, jako před lety. Stárneme, hochu, řekl jsem mu skoro mentorsky. Buďme rádi, že můžeme být svědky, co svědky, účastníky takových nádherných, byť přece jen bolících citů, i ty tvoří náš život. Příjemnou servírku jsem ocenil při odchodu zvlášť a s přáním dobré noci jsme oba za sebou zavřeli lítačky a neradi vyrazili do chladna a čerstvého sněžení.

    - Možná si, Jindro, vzpomeneš, co jsem ti před těmi mnoha lety tehdy večer, na odchodu z kavárny říkal: Na Andreu nezapomínej. Jak jsi mi to všechno dlouze líčil, jste nejspíš oba spřízněni volbou. Myslím, že to zvlášť pro tebe platí.

    Stalo se poté v měsíci máji. Jindra ji uviděl na nedalekém parkovišti v zeleni svěžích stromů, v Javorové, a to už nezaváhal. Chytil ji okolo pasu a otočil k sobě, lidi, nelidi. Bylo jaro, obloha jako vymetená, byl pátek k večeru. To jsem se dozvěděl až později.

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00