Příběh jedné červnové noci

30.03.2020 14:20

    Jako vždycky jsem nutně potřeboval prachy. Už dlouho mi scházely, bylo po Vánocích, stýskalo se mi po nich. Bonů jsem měl sice dost, ale přesto mi nestačily.  A tak jsem nakonec se svýma kumpánama vymyslel tu trochu šílenou věc. Fotr a jeho prominentní kamarádi mi sice něco málo dávali. Spíš ale drobné, za ně se nedalo slušně žít. Chtěl jsem to občas s chlapama pořádně roztočit. A tak jsem peníze sháněl, kde se dalo. Chtělo by to příště nejspíš něco, co by hodilo slušný balík. Dobrý nápad mi přišel až jednou v noci. Tehdy jsem nemoh spát, musel jsem o tom dlouho přemýšlet. Bylo třeba se na to pořádně připravit. Přemýšlel jsem, jak na to. Ta myšlenka mi vrtala v hlavě už docela dlouho. Začal jsem se postupně nenápadně vtírat do přízně nového pana ředitele místní galerie. Co o něm známí na malém městě věděli, říkali, že je to hodný člověk. Má ale různé zájmy, a tak v práci dost často nebývá. Tím líp, tím líp. Nechal bych se tam zaměstnat, nejspíš tak v červnu, to už na učňáku pomalu končíme a na prohlídky galerie chodí moc lidí. Do té doby jsem si moh všechno omrknout a vůbec vymyslet, co by se tak nejlíp dalo štípnout, jak to přepravit do bezpečí a co by to tak nakonec mohlo hodit.  Ta síla mi tu ležela přímo u nohy, proč ji teda nevyužít. A tak, jak jsem to vymyslel, tak jsem se to bez větších problémů chystal i udělat. Nastoupil jsem na měsíc červen mezi ty ženské jako průvodce. Kromě toho, že jsem musel pomalu vymýšlet, jak to udělat, musel jsem vymyslet i co otočit. Něco, co by hodilo slušný balík. A taky začít hledat kontakty na překupníky, znalce za hranicema, ti by to koupili za marky, franky, guldeny či dolary; všechno bych bral. Ty obrazy tam jsem trochu znal už z dřívějška, sám bych do toho nešel. Potřeboval jsem i nějaké pomocníky, kteří by dokázali držet hubu, i když by se na ně zatlačilo. Napadl mě jedině můj dobrý kámoš Tonda. On byl přece vždycky potřebný peněz, slušné práci se vyhýbal jako čert kříži a navíc toho moc nenamluví. Ten by nám moh docela dobře dělat zeď. A taky moje pěkná ženská, můžu nakonec říct i věrná – Maky. Pokud mě ještě pořád chtěla, musela s tím souhlasit. I ta uměla držet jazyk za zuby. A navíc, oba kámoši nebyli ze zdejšího města a spojení s galerií neměli, nikdo je tu prostě neznal. Přibral bych teda ty dva.

+++++

    Hodiny na farním kostele odbíjely jednu. Krátce štěkl pes. Oba dva, Maky i Tonda, teď nejspíš podle domluvy přelézají zídku a za malou chvilku budou pod balkonem. Před tím jsem měl uvnitř dost času se připravit. Ze zdi sálu s malovanou klenbou jsem už tak více než před hodinou sundal olejomalbu, zabalil ji do připraveného baličáku a provazem převázal. I dveře na balkon jsem už trochu otevřel a čekal, až se oba zahoukáním sýčka ozvou. Celý čas jsem tam hospodařil podle možností, postupy jsem měl už dávno promyšlené, pan šéf mi, jako ostatně všem nám tam, důvěřoval. Byla teplá, podmračená voňavá červnová noc. Dusno. Po obloze se honily tmavé mraky, vítr od jihu. A tak by případný menší hluk při otevírání dveří byl odnášen ke zdi tam, kde nikdo nebydlel. I velké jehličnany na zahradě, před průčelím zadní stavby, mohly drobná zapraskání tlumit. V malé mramorové kašně crčela voda.  Navíc, oba komplici měli na sobě tmavá trika a lehké tmavé gatě i šedě natřené držky, aby jejich pohybující se postavy skoro nebyly vidět. Taky jsem se tak upravil. Zatím nám všecko hrálo do noty. Uslyšel jsem nepatrné začičirikání  spících vrabců. Všechno právě začíná. Otevřel jsem dveře a s připraveným balíkem jsem se přesunul na balkon. Kolikrát jsem už za denního světla na balkon vyšel! Teď jsem ale hlavně zkoumal, jak a za co bude možné zaklesnout zdvojené dlouhé lano pro moje spouštění. S Markétou i s Tonym jsem už dopodrobna domlouval, jak to uděláme. Já že tam za poslední skupinou dveře mezi místnostmi zamykat nebudu, že je jenom přivřu. Okenice že můžu naopak zajistit. Po odchodu posledních jsem byl sám sobě ponechán ve svém doupěti.  Dlouho jsem se na to nenápadně připravoval. Tu myšlenku, co a jak udělat, jsem Markétě i Tondovi vlastně už od jara tloukl do hlavy. Sám jsem vyřízl sklo na okně zvenčí u kliky dveří tak, aby to vypadalo, že jsem se dovnitř dostal přes balkon. Četné otisky stop na podlaze v sále jsem teď setřel připraveným hadrem a chodil jsem tu v papučích. Přehodil jsem balík za horní kamennou desku nad kuželkami na balkoně a pomalu uvolňoval motouz. Makyta dole balík odvázala. Zbývalo ještě zamést stopy, z venčí zavřít dveře a sám se připravit na spuštění po zdvojeném laně. Povedlo se. Všechno to profrčelo během necelé čtvrthodinky, dalo se to měřit podle odbíjení hodin na věži kostela. Počasí nám přálo, měli jsme štěstí, nakonec až při brzkém pondělním ránu se spustil pěkný lijavec, průtrž, ta dobře kryla naše stopy. To už jsme ale byli všichni tři dávno doma a pokojně jsme po dobře provedené práci, jakoby nic, chrápali. Horší by bylo, pokud by se spustil liják dřív a náš lup v papírovém balení by to namočilo.  Co potom s ním? S lijákem jsem teda nepočítal.

+++++

    V městečku se s odstupem dalších dní začala šířit šuškanda, že a jak galerii vykradli. A že tam byli policajti a vyšetřovali všechny zaměstnance i mě a že zatím žádná podezření nepadla. Vždycky jsem známého, který se mi snažil tu novinu vylíčit, pozorně vyslechl a zeptal se na podrobnosti, které ten dotyčný snad věděl, nebo spíš nevěděl. Takové vyprávění ale mělo často velké oči, a tak jsem vyslechl povídání o tom, co se vlastně stalo. Mnohdy jsem se snažil tu událost i sám trochu přibarvit. Přitom jsem ten obraz, ten corpus delicti, měl pořád dobře ukrytý v kumbále u svého obýváku. Jak čas plynul k podzimu, tak i řeči mezi lidma pomalu ubíraly na síle a na tu věc se jakoby pomalu, pomalu zapomínalo. Vypadalo to, že i kriminálka jaksi na ten nedořešený případ nenápadně zapomíná. Prostě se nic nedělo. Ten obraz ale pořád nebylo možné udat. Když se možní kupci, znalci, anonymně dozvídali, o jakou vzácnost se jedná, každý vzal radši zpátečku.  A tak se dostávám k tomu, jak to vlastně bylo dál. Kriminalisti pátrali, ale neměli žádné bližší údaje, jak to v jejich branži říkají, neměli potřebné indicie než to, co sami na místě naměřili, zapsali a nafotili. Ani s panem ředitelem nebylo možné v to úterní ráno o věci mluvit. Vedl autobusový zájezd do Normandie; v těch dnech prý ve Francii slavili dvacáté páté výročí Dne D. O to větší šok to pro něho musel být teprve až se vrátil. To měl fakt svůj osobní Den D! Tak nejspíš původně bylo možné i ředitele zařadit mezi spolupachatele. Měla vůbec ta jeho cesta na západ s tou krádeží nějakou souvislost? Případného lupiče ale zpočátku nebylo možné soudit, protože předmět doličný, teda ztracená, či vlastně uloupená věc, chyběl.  A spíš naštěstí pro nás nebyla ani pořízena potřebná, důkladnější dokumentace. I kriminalisti ale mají svoje metody, jejich očka chodí mezi lidi, nejlíp do hospod, tam se ledacos semele. A tak, když pátrání trvalo už docela dlouho a pořád nic, zkušený praktik, kapitán Koláček z okresního oddělení VB nasadil na tu věc svoje informátory. O nich samozřejmě nikdo nevěděl, že se živí i jinak.

+++++

    Jednoho rána, ještě jsem normálně zařezával, mě vzbudilo silné zvonění na náš zvonek a klepání na dveře. Do mluvítka se ohlásil řízný hlas: Bezpečnost, otevřete. Po otevření se nahrnulo do bytu rázem několik chlapů. Začal jsem se divit a protestovat, ale zatímco jsem rozespalý na sebe házel svršky, jejich velitel, starší muž, mi ukázal příkaz, povolení soudu k domovní prohlídce. Pochopitelně jsem se zpočátku tvářil, že nevím, o co jde, ale bylo mi to hovno platné. Chlapi doslova pozpřevraceli celý barák, vlezli všude možně, od kuchyně až po půdu a zanedlouho našli ve zdvojené stěně to, co hledali. Dokonce našli i další věci, na které narazili a které přitom ani nehledali. Všechno zdokumentovali a nakonec kapitán Koláček pronesl předepsanou formulku: Pane Vitásek, zatýkám vás pro důvodné podezření z uloupení olejomalby, historického obrazu z místní galerie. Oblečte se, vemte si svoje věci, půjdete s náma.

    V rychlosti jsem si teda vzal to základní, tepláky, tenisky, pyžamo, pastu a kartáček na zuby, a dva mě posadili mezi sebe do volhy stojící před barákem. Bylo mi jasné, že se z toho už nevyvleču. Při výslechu mě důrazně upozornili, že bude potřeba, abych mluvil a na všechno po pravdě odpovídal, jinak že si můžu přitížit. Chtěli vědět všechno dopodrobna: co jsem s tím obrazem mínil dělat, kdo mi pomáhal, jaké jsem měl styky s venkem, proč zrovna tu olejomalbu, koho jsem za čárou anonymně poptával, zvlášť chtěli vědět, jak jsme to vůbec provedli, a tak dále, a tak podobně. Ty dva, co mi pomáhali, jsem sice označil, ale řek jsem, že jsem je nutil a hrozil jim, pokud mi nebudou chtít pomoct, že jim to spočítám. U soudu teda dostali pouze podmínku, zatímco mi napařili pět roků natvrdo. Co bude dál? Dost jsem se o tom napřemýšlel. Maky na mě počká, i když už nejsem takový fešák, už mi i vlasy slezly. Až vylezu z basy, vezmeme se a někam se z toho všivého, zasraného města vytratíme. Ztratíme se někam, kde o nás nebude nikdo nic vědět, a začneme nový, možná trochu lepší život, který bude mít smysl; v tom jsem si taky pěkně zavařil. Ona možná bude chtít i děcka. Zatím mám v base dost času na přemýšlení i na krátký zápis toho všeho, co a jak se událo. Ale to není vůbec všecko. Chodím do hokny, abych se bez ženské trochu zabavil a unavil a něco málo vydělal. Tvrdá dřina v rubání. A až budu venku, a to bude už za slabý rok, abych měl něco málo do začátku; aby to netáhla jenom Maky sama. Celkem musím říct, že se ta trocha šikany od dozorců dá vydržet. A kurva, proč to nepřiznat, bez ženské je to pro mě docela problém. Někdy mívám v noci až halucinace. Myslím na její krásné mrštné tělo a na to, co spolu děláme, a potom unavený usínám až k ránu.

    Stýská se mi po ní. Tož tak. S fotrem a jeho kámošema jsem se rozkmotřil, i když on se – a to jsem já ale nevěděl – za mě jako funkcionář a velký komouš dost přimlouval. Už ho nechcu znát.

    Jo, jo, život někdy dá opravdu pořádně zabrat, vůbec když člověk umí sám sobě tak dobře zavařit.

FRANTIŠEK VÍCHA

 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00