Pohledem náhodného diváka

Lysistrata – umění a síla divadla

05.03.2015 20:15

    Obdržel jsem při příležitosti životní věkové mety dar v podobě lístku na divadelní představení s názvem Lysistrata. Název mně byl obsahově nečitelný a Mahenovo divadlo z doby dřívější pro mne znamenalo, že by se mohlo jednat o repertoár s klasickým zaměřením. Zhaslo světlo, jemuž už dnes nepředchází vyzývací gong nutící diváka k zaujmutí pozice, a hrálo se. Jednalo se o výseč příběhu z dob trojské války s centrálním námětem děje nastraženého ženami, které došly k nápadu, že v zájmu nastolení míru zaujmou svérázný postoj prostřednictvím odepření sexu mužským protějškům, a to do té doby, pokud bude probíhat řinčení zbraní. Čili mělo se ve své podstatě jednat o jakési psychicko-fyzické vydírání, byť s mírotvorným záměrem. Téma nikoli objevné, pro jehož originalitu nemusíme se namáhat až do dob údajné trojské války, ale budou postačovat 30. léta minulého století a román Karla Čapka Bílá nemoc.

    Ale v Lysistratě, oproti doktoru Galénovi, to bylo pro tvůrkyně této strategie o to těžší, že to, co bylo požadované po mužích, tak stejnou měrou musely prokázat i ženy. Náročný to úděl tvůrce, už v samém tématu nápadu, protože jak známo, „ženské to chtějí také“, ale omluvou pro tuto variantu by mohlo být, že abstinenci by ženy měly vydržet o něco déle než chtivější mužové. Asi to tak v průměru i bude. Ale jak je rovněž známo, tak nic netrvá věčně.

    A to byla nosná konstrukce této divadelní hry, kdy došlo k věčnému souboji obou pohlaví kdo s koho. A děj se začal roztáčet. Tedy ne, že by nabíral nějaké úžasné vývojové obrátky, ale podle mne to bylo chvílemi spíše točení se kolem vlastní osy. Rozhodně se nepovažuji za divadelního znalce, ale i přes snahu se vžít do podstaty tohoto druhu divadelní nabídky, nemohl jsem v počátku v sobě nastartovat zájmovou hemisféru a spíše se jednalo při pohledu na divadelní pódium o beznadějné tápání, možná výstižněji řečeno bloudění v labyrintu dotazu, co tím chtěl básník říci. Dokonce se mně vybavil obraz z filmu „Pane, vy jste vdova“, kdy se král alias Jiří Sovák, přítomný rovněž na divadelním představení, ptá svého pobočníka, kolik že stály lístky? Při odpovědi, že je dostali zadarmo, odpověděl něco ve smyslu, že ještě že tak.

    Jsem si vědom méně známého poznatku, že když někdo vypráví o někom, že tím zároveň vypovídá o sobě. A též i rizika, že vše mnou vyřčené může rovněž hovořit proti mně. Ženy na divadelním pódiu v roli starověkých účastnic se snažily o zaujetí nějakého stanoviska, a šlo jim to asi tak, jako když se v nějaké kavárně sejde „babinec“ a dojde ke konverzačnímu pel mel, kdy jedna neposlouchá druhou a mluví všechny současně, kdy způsobem vzájemné konverzace přinutí přítomné hosty houfně platit.

    A scéna toho času v Mahenově divadle dostává gradaci. Nikoli nějakým scenáristickým obratem, ale prostým faktem v použití tzv. ženských zbraní, kdy naprostá většina žen nasazených do rolí tohoto veselodramatu se obnaží do půl těla a dává na obdiv půvaby, tedy alespoň některé z nich způsobem tzv. nahoře bez. Aby to nebylo až tak moc, jsme přece jen na divadelních prknech (!) tak si navzájem pomalovaly erotické zóny barvami, čímž docílili pro toho, kdo by případně přišel až v této chvíli vizuální pocit, že jsou oděny do plavkových podprsenek. A stále se pátralo, jak na to, aby se míru učinilo zadost. A děj opět začal nabírat svou rotační odstředivost, až do doby, která musela nastat, a to nejenom na divadelní scéně, ale i v životě, kdy rozumové ženské předsevzetí začalo být přetlačováno hormonální působností a ženy se ocitaly díky svým emočním touhám v reálné životní poloze. Samozřejmě až na hrdinku představení Lysistratu, což ostatně ani jinak nešlo, protože kdyby to všechny ženské houfně zabalily, tak by taková hra ani nemusela být napsána a tato výjimka z pravidla držela taktovku představení ve smyslu svého předsevzetí prostřednictvím verbální úrovně až do jejího konce.

    Ale skutečný konec ještě nenastal. Ten se projevil v pokoře mužů nad uvědoměním si ženské podstaty, kdy oni sami v divadelním předurčení se nalézali ponořeni do vod své povrchnosti, znázorněné stovkami malých míčků, z jejíž hladiny koukaly pouze jejich hlavy, jak si sdělují své poznatky z prožitého děje, jež naznačovaly uvědomění si role, jak své tak i ženské v lidském společenství.

    A teď ten už skoro závěr, kdy jeden po druhém začali opouštět onen vodní prostor, kdy k překvapení publika se na scéně zjevují zcela nazí. Tedy v protikladu s filmovým ztvárněním podobného děje, kdy nahota na plátně náleží spíše ženám, oproti nahotě mužské. Zde tvůrci rozhodli o opaku.

    Tento článek není psán jako recenze divadelního představení, nýbrž jako pouhý postřeh diváka, který nikoli vlastní volbou se dostal na uměleckou scénu tohoto typu, kdy jsem hned v úvodu předeslal, že se počítám spíše ke konzumentům klasických scén s jasně vyhraněným dějem a projevem.

    Nezapírám, že jsem po první části prohlásil, že pokud jsem někomu v něčem ublížil, tak že po zhlednutí dosavadního dílu mně bude určitě odpuštěno.

    Avšak! Jak scéna směřovala k svému vrcholu, začal ve mně klíčit pocit zájmu. Začal jsem vypouštět detaily, které možná byly v určitých fázích na úkor spádu děje, ale zaujala mně konstrukce celého příběhu, jež se prolínal od doby nějakého století před naším letopočtem až do naší doby, zpodobněné pomocí současné techniky. A docházel jsem k názorové ucelenosti, v níž se přiznávám, že nabyla podoby úžasu nad tím, jak se tento scenáristicky, režijně a interpretačně náročný námět podařilo sladit do jednoho harmonického celku, jemuž jsem s ostatními diváky v samém závěru projevil prostřednictvím potlesku své ovace.

    Jestliže tato hra si dala za cíl poopravit své názory na mezilidské vztahy mezi dvojím druhem lidského pohlaví, tak se přiznávám k tomu, že se jí to podařilo i u mne, byť i v jiné, než třeba v původně zamýšlené rovině.

    A to v tom smyslu, že jak se vyvíjí doba, že se s ní vyvíjejí i různé projevy člověka, a v tomto smyslu se mění též i podoba divadla. Že jeho klasická forma je základem, na jehož nosné ploše dochází k nástavbě mnoha rozličných podob ztvárnění. A já měl možnost navštívit jednu z nich. Jestliže hra Lysistrata hodlala ovlivnit myšlení diváka, tak mohu potvrdit, že se to v mém případě podařilo. Protože zájem o to, až do jakých scenáristických tvarů se tento vývojový směr bude dále ubírat a čeho dokáže docílit, ve mně vzbudil takový zájem, že se s určitostí na podobný druh představení zajdu zase někdy podívat.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00