Mlýny

19.06.2020 18:00

    Znáte to: zničehonic se vám vybaví nějaký fakt či pojem, a v tu chvíli se na vás to samé začne hrnout ze všech stran. Mně se to stalo s mlýny.

    Nad stolem mám jednu ze slavných ilustrací Gustava Dorého k Cervantesovu Donu Quijotovi. Zachycuje okamžik, kdy rytíře smutné postavy i s Rosinantou nabírá otočná lopatka větrného mlýna. Zrak po mnoha letech už ten obrázek ani nebere, ale stačí jeden dlouhý vědomý pohled… a s mlýny se rázem roztrhne pytel. V televizi dávají Janáčkovu Její pastorkyňu, kde i mlýn má své místo, či seriál o neobvyklých láskách, jehož protagonistou jedné epizody je Jan Opolský (1875–1942), autor poetické povídky Mlýn (a dvojverší „Jsem jiný sám, i kraj je dílem jiný / jen netknuty ční povětrné mlýny.“). Čteš si o dánském pohádkáři Hansi Christianu Andersenovi (1805–1875) – a hle, i on napsal povídku Větrný mlýn, kde mlýn je alegorií lidského života, jeho počátku, vrcholu, konce a proměny v nový začátek. V právě česky vydané knize Hanse Magnuse Enzensbergera Mauzoleum je mezi třiceti sedmi básnickými portréty lidí spjatých s pokrokem lidstva také balada O. E., věnovaná americkému vynálezci z přelomu 18. a 19. století Oliveru Evansovi, který „významnou roli sehrál v dějinách chleba“. Mimochodem, i slavný Rembrandt van Rijn pocházel z mlynářské rodiny. A taky Karel Hynek Mácha byl synem mlynářského pomocníka.

    Paříž bez Moulin Rouge si ani nedovedeme představit. A nezapomeňme na slavné Listy z mého mlýna (1866–1869), v nichž Alphonse Daudet shromáždil milé historky z Provence, a taky na Mlynáře z Angibaultu (1845–1846), v němž George Sand(ová) ztvárnila typ moudrého člověka. Jak nepřipomenout, že její současnice Božena Němcová učinila totéž ve své próze Babička (1855), kde mlýn má také důležité místo.

    Italové mají Riccarda Bacchelliho a jeho Mlýn na Pádu (1941, 1942) a (z trochu jiného ranku) Carla Ginzburga, který v knize Sýr a červi (1976) vytvořil jednu z nejuznávanějších knih moderní historické vědy, studii o životě a upálení hloubavého furlanského mlynáře-heretika kolem roku 1600. Angličané si zase cení autorky s mužským pseudonymem George Eliot (vrstevnice B. Němcové), mezi jejíž díla patří Červený mlýn (1860).

    Německý dramatik Ernst Raupach napsal hru s hororovými prvky Mlynář a jeho dítě (1830), která byla (nejen) u nás nesmírně populární koncem 19. století (kvůli půlnočnímu průvodu duchů se hrávala hlavně o Dušičkách). Ostatně Jiráskova Lucerna (1905) o neústupném mlynáři se zase stala naší vůbec nejpopulárnější divadelní hrou. A přiřadit sem můžeme i Její pastorkyňu (1890) Gabriely Preissové, která inspirovala Leoše Janáčka ke stejnojmenné opeře (1903). Z konce 19. století pochází též kdysi oblíbený osmidílný cyklus humoristických knih Karla Tůmy Z českých mlýnů (1885–1886) a z přelomu 19. a 20. století mnoho románů a povídek Vlasty Pittnerové (1858–1926), např. Ve mlýnech, Mlýny, Mlynářova schovanka.

    Minulé i toto století jsou na literární díla o mlýnech poměrně bohatá. Například Helena Šmahelová (1910–1997, v první polovině 50. let působila jako psycholožka v Brně) pocházela z východočeské mlynářské rodiny a historii svého rodu zachytila v trilogii Stíny mých otců, Stopy mých otců a Hlasy mých otců (1984–1987). Alfréd Technik (1913–1986) zaujal svým románem Mlýn na ponorné řece (1974) o podivínském mlynáři v Moravském krasu počátkem 17. století; kniha se stala podkladem filmu Františka Vláčila Ďáblova past (1961). Podobně na základě prózy Habermannův mlýn (2001) Josefa Urbana natočil stejnojmenný film (2010) Juraj Herz. Z rodu mlynářů v Roztokách u Prahy pocházela malířka Zdenka Braunerová (1858–1934), jejíž osudy vylíčil František Kožík (1909–1997) v dilogii Na křídle větrného mlýna a Neklidné babí léto (1977, 1979). V roce 1994 vytvořilo pražské divadlo Sklep komedii Mlýny na základě raného opusu Václava Havla, v níž ovšem nejde o mlýny reálné, nýbrž jistě meloucí božské – stejně jako v románu Jana Vrby (1889–1951) Boží mlýny (1919). Z  poslední doby lze uvést Mlýn na mumie (2015) Petra Stančíka, kde podle Bohdana Trojaka „parní mlýny melou kosti starých bojovníků na spodium pro cukrovku“, a Mlýn (2018) Michala Vaněčka o snaze dvou bratrů zachovat rodový mlýn v jižních Čechách.

    V písňové tvorbě umělé, například v písni Mlýny od Spirituál kvintetu (Slyším mlýnský kámen, jak se otáčí), natožpak lidové se to mlýny přímo hemží, stačí si připomenout Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn. Podobně je tomu ve filmových a televizních pohádkách. A nesmíme zapomenout ani na pražské nakladatelství Mlýn, vydávající knihy o Bibli a víře, a agilní brněnské nakladatelství Větrné mlýny, specializované hlavně na divadelní publikace a překlady ze slovenštiny a dalších jazyků.

ČESKÉ MLYNÁŘSKÉ NÁZVOSLOVÍ VZNIKLO HLAVNĚ VE 14. A 15. STOLETÍ

    Podle německého přísloví jsou čtyři věci špatnými sousedy: pec, hluboká voda, mezek a mlýny. Proč mlýny? Protože jsou mimo jiné příliš hlučné, jak víme z filmu Jiřího Menzela Na samotě u lesa (1976), kde vyprávění „pana otce“ přehluší nadměrný hluk spuštěného stroje, takže historka se musí pro úspěšnost neustále opakovat. A co že to je za zařízení, které je tak hlučné? No přece hasačert, žlab na třídění mouky, v němž pružina s mohutným klepáním otřásá pytlem, aby se oddělila mouka od plev. Proto se malým vodním mlýnům přezdívalo klepáč, klapáč nebo krcálek či drnčák (to když byl poháněn lučním potokem vyvěrajícím „pod drnem“).

    Zařízení zvané hasačert prý vynalezli někdy v polovině 15. století pražští mlynáři a pojmenovali je podle plašidla původně na zajíce (z německého Hasenschreck, které se přechýlilo k čertovi), později i na plašení či nahánění ryb; byl to provaz ověšený různými dřevěnými laťkami (pomocí hasačertů se v minulých dobách čistých vod naháněli do sítí hrouzci a mřenky, z nichž se v době Jana Nerudy dělala oblíbená pochoutka – smažené grundle čili ančovičky). A slovo hasačert se začalo používat nejen místo slov čert, luciper či ďábel, ale i k označení bujných, divokých, zlých lidí a nezbedných dětí.  Například v Hovorech s TGM  (1928–1932) Karla Čapka říká prezident: „Matka měla na mne větší vliv než otec (…). Nás tři děti hasačerty měla ohromně ráda.“ A v proslulé pasáži z Čapkovy Druhé loupežnické pohádky (v Devateru pohádek, 1932) častuje trhovkyně přepadače Lotranda sprškou podle abecedy poskládaných nadávek, kde mezi Herodesem, hrdlořezem, hrubiánem a hříšníkem je i hasačert. Ostatně s hasačertem souvisí i hastroš a hastrman.

    Slovník starých českých mlýnů se vyznačoval množstvím slov dnes už nepoužívaných či zapomenutých. Není divu, vždyť mletí zrna patřilo od pravěku k základním lidským činnostem. Prováděly ji zpočátku ženy s pomocí mlecích kamenů; od 14. století se jim česky říkalo žernov (z praslovanského žьrny – ruční mlýn, souvisí s latinským gravis – těžký). Mlýnské kameny bylo dokonce zakázáno brát do zástavy, podle biblického „Do zástavy se nebude brát mlýn ani mlýnský kámen, bylo by to, jako by se bral do zástavy sám život“ (5. kniha Mojžíšova).

    Sloveso mlít vzniklo ze staroslověnského mlěti (původně praslovanské melti z latinského molere – mlít, a to z řeckého mýllō – drtím). Z latinského molere vzniklo ve 14. století (podle etymologického slovníku) i slovo mlýn (praslovansky mъlinъ). Ovšem první mlýny – tehdy vodní – se na našem území objevovaly už dříve, prokazatelně to byl mlýn na Vltavě, který zřídili benediktini z Břevnovského kláštera, prvního mužského kláštera u nás vůbec, založeného roku 993 za Boleslava II. Jacques Le Goff v knize Středověký člověk a jeho svět (1987) píše: „Pán měl právo zřizovat vodní mlýny či valchy a z tohoto práva pobíral buď peníze, nebo vybíral část mouky. Nutili rolnické rodiny, aby přestaly mlít na ručních mlýncích a používaly mlýna.“ Vodou poháněný mlýnský stroj byl založen na principu kola na hřídeli a soukolí, které převádělo rotační pohyb z jednoho hřídele na druhý, a sloužil k mletí, roztloukání rudy, pumpování vody, řezání dřeva a podobně; pro středověk měl stejný význam jako parní stroj pro raný novověk. Ve 12. století se k vodním mlýnům přidaly i lehčí mlýny větrné.

    A jak to v mlýně vypadalo? To dobře vystihuje H. M. Enzensberger ve vzpomenutém díle Mauzoleum: „Z fůry se melivo složí na koperák; odtud se přesune na zanášku a nasype se násypkou do korčáku; z korčáku propadne dolů, kolem železí, rozdrtí se mezi běhounem a ležákem, natlačí se na lub, putuje výmětem do moučného rukávce, skončí v žejbru, přenese se ne mlat, pod otočnou vysévačku, přijde na moučnici, hromadí se v moučné truhle, plnícím vakem se plní do sudu. V mlýně se to hemží zpocenými mlynáři, stárky, mleči a mládky; neustále přemisťují šrot, vejskok, krupici, dunst, bělku, podbělku, kruchovku, vejražku, krmnou mouku, všechno to zvedají a nosí, házejí lopatou a přetahují sem tam.“ (přel. Nikola Mizerová a Pavel Novotný) Tento úryvek obsahuje mnoho mlynářských termínů, zajisté ne všecky. I tak je co vysvětlovat:

    Melivo samozřejmě označuje zrno určené k mletí. Koperák je soustava sít, jímž se obilí čistí čili kopuje. Zanáška je místo, kde se skladuje obilí k mletí. Korčák je korcová nádoba (jeden korec se rovnal téměř jednomu hektolitru) s pohyblivým dnem, odkud obilí padá na mlýnské kameny. Mlýnské kameny se rozlišují na běhoun (pohyblivý) a ležák (pevný). Lub je dřevěný kruhový kryt mlýnských kamenů; obilí napadané do mezery mezi lubem a oběma kameny zůstávalo mlynáři – odtud úsloví mít za lubem, tedy mít tajný záměr. Žejbro je mlýnské prosévadlo, zařízení na třídění obilí. Vysévačka je stroj ve tvaru cylindru.

    Mlynářskou chasu tvořili nejen mlynář (pan otec a panímáma), stárek a mládek, ale i prášek (smetal mlýnský prach); ten po čase povýšil na tovaryše, který chodil na vandr (na zkušenou) od mlýna ke mlýnu a říkalo se mu taky krajánek. Mleči byli zákazníci ve mlýně.

    Zbývající termíny označují produkty vzniklé mletím. Šrot je nahrubo rozemleté obilí. Vejskok je odpad při čištění zrní (kamínky, písek apod.). Semletím pšenice vznikly dunst, bělka, podbělka (černá mouka) a kruchovka (druh zadní mouky), semletím žita pak vejražka či výražek, což je nejkvalitnější mouka vzniklá prvním mletím; ostatek byla chlebovka (chlebová mouka).

    Pouštět se do detailů názvosloví četných mlynářských strojů a zařízení je záležitost odborné literatury. V názvech částí kol a strojů bychom našli pojmenování metaforicky přenesená hlavně ze zvířecí říše (brůna, husa, ježek, kobylice, kozlík, orlík) a z lidského těla (céva, palec, zub). Zajímavé je, že poměrně málo se přebíralo z němčiny, například hasačert, šrot (od schroten – sekat, krájet), kopovat (od koppen – čistit), vantroky (z Wandtrog – stěnové koryto; jde o poslední vydřevenou část koryta před mlýnským kolem), valcha (dílna pro valchování, od walken – válet, bít, hníst), šalanda (čeledník, ze Schalande – velká světnice) či vandr (od wandern – putovat, cestovat).

JEŠTĚ TROCHA HISTORIE

    Z příslušné literatury se dozvídáme, že mlýn a mletí měly již v antice také erotický význam. Ten byl rozvíjen ve středověku a pokračoval i v novověku, kdy byl mlýn častým místem milostných schůzek a podobných záležitostí, kdy bujely vášně. Zpravuje nás o tom Jean-Baptiste Rousseau (1671–1741), dramatik a autor mnoha obscénních veršů, například Mazaná mlynářka: „Sto rejtarů – / dle válečného práva – / přitrhlo bez milosti do mlýnice / a s meči tasenými – / jak se stává – / zneužívali mlynářovy polovice. // Nešťastný mlynář kus dál od mlynářky / sledoval její kyčle / s náramnými nářky / a náhle vzkřikl / hledě na pohyby: / Jsem paroháč! / Vždyť tobě se to líbí! // Kuš, / řekla mlynářka, // ty volotrku, / to já jen abych to už měla z krku!“ (přel. Radovan Krátký)

    Podobnou roli hrál mlýn také v naší lidové písni: „Švarná dívčina, dovez do mlýna, / málo lebo moc, len dovez na noc. // Já bych dovézla měřičku žita, / abys ně nevzal mírečku mýta. // Pěkně zemelem, mírky neveznem, / enem ťa, milá, trikrát obejmem.“ (z Horňácka) V duchu lidové poezie píše i Rudolf Těsnohlídek v básni Mlečka o pozdní lítosti mladé ženy, která se podvolila muži: „Ach, mlýn je spokojen, dětsky si brouká mlýn. / Má srdce z kamene a drtí zrna žita.  / (…) Zřím tichý kraj, co štěstí nebohé se na chléb černý smílá / a kámen vyčítá: Co jsi to učinila?“

    Stále se otáčející mlýnské kolo se u mnoha národů stalo symbolem návratu a osudu. V dávných dobách vznikla představa, že svět je tvořen mletím kosmického mlýna; jeho spodní, nehybný kámen představuje zemi, horní, otáčivý kámen je symbolem nebe a velkým mlynářem je bůh. Proto také vzniklo často používané rčení „Sero molunt deorum molae, molunt autem tenuiter“, v překladu: Pozdě melou boží mlýny, ale melou důkladně (Boží mlýny melou pomalu, ale jistě).

    Ve Starém zákoně je řeč o mystickém mlýně, v němž se pšenice mele na mouku, z níž se připravuje chléb života pro věřící. A mystický mlýn je i v pozdním středověku alegorií transsubstanciace. V novověku z toho vznikla humorná představa mlýna přemílajícího staré lidi na mladé, zejména staré báby na mladice. Takový přístroj sestrojil roku 1831 Kajetán Matěj Černý v městysi Koloveč v Domažlickém okrese. Stroj vyjel o masopustu a byl opatřen nápisem „Parní mlýn na přemílání starých bab v poměru 7 : 1“. Chasa prý začala okamžitě svážet na trakařích staré báby a sypat je do násypky – a po desetiminutovém mletí vyšla ze mlýna krásná a sličná panna. Atrakce se pak každoročně opakovala a roku 1879 ji v Humoristických listech komentoval i Jan Neruda: „Máte-li kdo starou pannu, škaredou a zvetšelou, pošlete ji do Kolovče, oni vám ji přemelou.“ A básník z Hané Ondřej Přikryl (1862–1936) událost komentoval takto: „Hde je větřák na rozcesťó / Velekánskó moc pré má / Jednó za rok stary babe / Na panenke přemilá. / Brósi pré ich na žernovo. / Ale já to nevěřim / Musel be ich mívat nával / Od hranic až ke dveřim.“

    Dodnes je tento mlýn k vidění v Muzeu techniky a řemesel v Kolovči.

BRNO – MĚSTO MLÝNŮ

    Ano, v minulosti jím opravdu bývalo. Dnes už zdejších mlýnů ve městě a okolí zbylo pomálu, přetrvala na ně jen vzpomínka v místních názvech, například ulice Mlýnská pod nádražím, Kamenný Mlýn, což byla německá osada na severozápadě Pisárek u vodního mlýna, doloženého roku 1366, a zaniklá v 70. letech 20. století při výstavbě nové silnice směrem do Žabovřesk, nebo Červený mlýn na Ponávce v Králově Poli. Významné byly mlýny na dnes už zaniklém Svrateckém mlýnském náhonu, který začínal na Starém Brně a na Dornychu se vléval do Ponávky. Na tom soutoku stál mlýn Dornych, doložený k roku 1378; ještě známější byl Lamplův mlýn pod Puhlíkem (pod Petrovem, 1351), na jehož místě jsou dnes lázně na Kopečné, v letech 1827–1928 do funkcionalistické podoby upravené Bohuslavem Fuchsem. Vyhlášené byly mlýny na Ponávce (Čertův v Řečkovicích, Pařízkův v Králově Poli a mlýn u bývalého městského rybníka pod Lužánkami – z něho pak vznikla hospoda U modré štiky) a také mlýny na Svitavě (Cacovický u Husovic, vzniklý před rokem 1325, či Královka na Královské louce mezi Horními Heršpicemi a Brněnskými Ivanovicemi). Na Říčce v Mariánském údolí je známý Truksův mlýn. V okolí Brna proslula soustava vodních mlýnů na Bobravě, jihozápadně od Brna: mlýny Radostický, Spálený, Kartouzský, Nový (je známý díky Bezručově Labutince – Fanynce Tomků, jíž básník věnoval své verše „Ten starý mlýn, co bokem Moravan, / ten dal ze sebe báseň nejkrásnější / (ze samot rostou růže nejkrásnější), / Tvým psanou rtem, rým vlasem Tvým je tkán –“), Anenský a Zálešický (ten patřil veliteli Špilberka Georgu Jacobu Ogilvymu, který se proslavil roku 1645, kdy se Brno ubránilo Švédům). Nezanedbatelnou roli v kulturním životě Brna sehrál mlýn v Prudké u Doubravníku; patřil malíři Bohumíru Matalovi (1922–1988) a v 70. a 80. letech 20. století „býval pro tolik lidí světlým místem v černých hodinách a letech“, jak vzpomíná Antonín Přidal.

    Všechny uvedené příklady patří mlýnům vodním, větrné by se tu neuživily. Ale například v okolí Klobouk u Brna bylo kdysi (až do roku 1905) osm větrných mlýnů, z nichž se uchoval jen jeden, celodřevěný mlýn německého typu z roku 1748, který patřil zábrdovickému klášteru; při osvobozování roku 1945 vyhořel, ale v 80. letech byl obnoven. Další zachovaný větrný mlýn je v Kuželově – nyní ho spravuje Technické muzeum v Brně, které obhospodařuje též vodní mlýn ve Slupi.

    Ještě pro úplnost se sluší dodat, že s mnoha brněnskými mlýny se pojily pověsti o vodnících, že název Čertova mlýna má prý na svědomí skutečný čert, který s mlynářem podepsal smlouvu, a že u Truksova mlýna dokonce řádil Ohnivý muž.

    Nyní však už je čas zastavit mlýn, jak říkávali naši předkové, čili přestat mluvit. Nicméně na závěr přijdu ještě s jednou troškou do mlýna, totiž uvedu ještě jedno latinské přísloví: Qui vitat molam, vitat farinam – Kdo se vyhýbá mlýnu, vyhýbá se mouce. Na rozdíl od starých Římanů nám to zní trochu zaumně. My totéž říkáme řízněji: Bez práce nejsou koláče.

MICHAL ŽÁK

 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00