O jednom zapomínaném ptáčkovi

06.08.2019 17:05

    Bylo obyčejné léto, necelý půlrok po Vítězném únoru. Po cestě, lemované z jedné strany trnitým křovím, šlo dítě s rodiči. Vtom frnk – z jednoho keře prudce vystartoval pták a zmizel v dáli. Když se dítě vzpamatovalo z leknutí a podívalo se, odkud ptáček vyletěl, zhrozilo se. Na trnech tam byly napíchány mrtvolky hmyzu, ale i něco podobného ptáčeti a malá myš. „To byl ťuhýk,“ řekl otec. A co na to dítě? Zapamatovalo si ten otřesný zážitek na celý život.

    Léta Páně 1943, v roce mého narození, rodiče koupili knížku s jednoduchým názvem Ptáci; bylo to už její čtvrté vydání. Je brožovaná a má dva autory: šedesáti čtyřmi nádhernými celostránkovými portréty ptáků ji vybavil Karel Svolinský a výstižný popis vyobrazených ptáků sepsal Dr. Josef Jirsík. Ta kniha mi vstoupila do života a provází ho doposud.

    Pod čísly 30 a 31 jsou zde vyobrazeni ťuhýk obecný a ťuhýk šedý středoevropský. Z dalších příruček o ptácích jsem později zjistil, že do čeledi ťuhýkovitých patří na světě tři desítky druhů ťuhýků; v našich evropských končinách můžeme z nich spatřit ještě ťuhýka menšího a ťuhýka rudohlavého.

    Ta příležitost tu je, ale valem jí ubývá. A na vině je – jak jinak – člověk a jeho necitlivé hospodaření, kvůli němuž z přírody vymizely mnohé druhy hmyzu, hlavního to zdroje potravy (nejen) ťuhýků. Děti jsou tak v létě sice ušetřeny šokujících zážitků z ptačí potravy napíchané na trny, ale ovšem i zbaveny potěšení ze setkání s ptákem zhruba velkosti kosa, zbarveným černošedě, případně (u ťuhýka obecného) hnědošedě, s mohutným, na špičce hákovitým zobákem a (u samce) s typickou černou „pirátskou“ páskou přes oko.

    Vztah člověka k ťuhýkům byl odevždy rozporný. Jíst je dost dobře nešlo, neboť podle bible konzumovat lze jen ptáky čisté, kdežto nečisté, živící se jinými ptáky, nikoli. Biblický seznam těch nečistých, kam patří hlavně dravci živící se mrtvolami, ovšem na ťuhýka zapomněl. Na druhou stranu se člověk vždy rád potěší ptačím zpěvem. A v tom je ťuhýk skutečný mistr, dovede totiž napodobovat hlasy ptáků ze sousedství, někdy prý i třeba štěkot psa.

    I když vlastní ťuhýkův zpěv zní nenápadně, přece naše předky inspiroval ke zvukomalebnému pojmenování tohoto pěvce na základě jeho „ťuhýkání“ či „ťujíkání“. Je ovšem zajímavé, že ještě za Karla IV. byl ve veršovaných slovnících Bartoloměje z Chlumce, zvaného Mistr Klaret, tento pták označován jako strakopud – na základě toho, že dokázal odhánět, pudit straky od svého hnízda s malými ťuhýčaty. Ještě Komenský (podle etymologického slovníku Václava Machka) jménem ťuhýk označoval sýčka (sejček, sýc – „syčí, když se hněvá“). Až Jan Svatopluk Presl, významný tvůrce našeho odborného názvosloví, v první polovině 19. století přenesl pojmenování ťuhýk na ptáky čeledi Laniidae. A osiřelým názvem strakopud – strakapúd – strakapoud byl později označen pták z čeledi datlovitých.

    Ťuhýk je latinsky lanius, což znamená řezník. Toto pojmenování je pro ptáky této čeledi, vzhledem k jejich mánii napichovat si zásoby masa na trny, vskutku výstižné. Za císaře Františka Josefa I. byl v roce 1870 vydán Zemský zákon, který v paragrafu 1 zakazuje ničit hnízda všech ptáků s výjimkou „škodných“ (mezi něž je zařazen i ťuhýk šedý) a v paragrafu 2 zakazuje usmrcovat ptáky a jiná zvířata živící se hmyzem a myšmi; patří tam mj. 53 druhů ptáků.

    Zdá se však, že třeba Antonín Dvořák se druhým paragrafem tohoto zákona zrovna moc neřídil. Václav Cílek ve své knize Dýchat s ptáky (2008) uvádí výňatek vzpomínek skladatelova syna Otakara Dvořáka: „Potulky v okolí Vysoké byly nepřetržitým obdivem přírody a všeho živého i mrtvého v ní. Zpěvné ptactvo otec přímo zbožňoval, zato ťuhýci ve vysocké zahradě byli vytrvale pronásledováni. Za odstřeleného ťuhýka platil otec tamnímu hajnému zlatku a k večeru ho pozval do Fenclovic hospody na skleničku.“ (Antonín Dvořák se původně měl po svém otci stát řezníkem. Věděl, že latinsky se ťuhýk nazývá lanius, tedy řezník? Nebo snad pronásledoval ťuhýky právě proto, že mu svým latinským názvem připomínali toto řemeslo, jemuž jen tak tak unikl?)

    Vedle zpěvu byli ťuhýci lidem užiteční i jako ptáci volaví – s jejich pomocí bylo možno chytat další ptáky; dokonce ťuhýky přivazovali k sovám a využívali vábivě jejich ustrašeného křiku. Chytání obstarávali takzvaní čižbaři či ptáčníci, na Moravě též ptačíři a na Brněnsku i ptačníci nebo fuglaři (ovšem termín ptáčník zároveň platil i pro prodavače ptáků). V knize Antonína Procházky Paměti brněnského ptáčníka (2005) se píše: „Čižba, lečba, ptáčnictví – chytání ptáků rozličnými přístroji a nástroji, byla jednou z forem lidového zaměstnání, v minulosti zdrojem potravy, finančního příjmu i oblíbenou zábavou (…). Termín čižba zněl původně čužba, s kořenem z čúti (čouhat, číhat z úkrytu – dívati se pozorně, nepozorovaně), v užším smyslu znamenal chytání na čihadle. Lečba pochází od slovesa lečiti – líčiti na ptáky.(…) V Brně v Josefské ulici byli nabízeni nejen živí ptáci v klecích, ale i malí usmrcení ptáci, napíchnutí po 6 nebo 12 kusech na dřevených špízech. Chytání ptáků kvetlo ještě v době před regulací Svitavy a Svratky a než zmizely, respektive byly přeměněny v pole rozsáhlé lesy jižně od Brna.“ Karel Hudec, Štěpán Husák, Matilda Jatiová & spolupracovníci v příručce Průvodce brněnskou přírodou (1995) uvádějí, že se ťuhýk obecný spolu s pěnicí vlašskou vyskytoval na výslunných stráních na Hádech, Kraví hoře a Palackého vrchu, ale dnes už mizí.

    Pojmenování ťuhýk je zajímavé nejen z hlediska jeho putování dějinami. Prostý lid dal ťuhýkovi neuvěřitelný počet dalších jmen: masák, masojídek, baťoch, křovák, houserák, strakoš (odháněl straky a navíc má sameček i strakaté, tj. v původním smyslu černobíle zbarvené peří jako straka) a na Brněnsku prý i španělský vrabec. Pozoruhodné je i znění jména. Na ť- začíná jen malá číst naší slovní zásoby, např. ťukat, ťapkat, ťafnout, ťupka, ťuťu ňuňu, případně jejich odvozeniny; dále je tu mnoho jmen zdůrazňujících negativní vlastnosti lidí: ťulpas, ťululum, ťulda, ťuňťa, ťuťmák, ťuvík; trampům se říká ťapťuch či ťapkin, Vietnamcům ťaman či dokonce ťiňtong (se zdvojenou měkkostí na začátku), méně často se setkáme s přejímkami z ruštiny (ťurma, Ťan-šan) či slovenštiny (ťarcha). Samotný výraz ťuhýk má i význam hlupák, trouba, v brněnštině i mrtvý nebo tvrdě spící (opilý) a taky – jak jinak – penis.

    Jak vidět, je kolem pozapomenutého ťuhýka dost zajímavostí. Tento tažný pták k nám podle znalce Karla Hudce přilétá v průměru kolem 6. května a kolem 10. září odlétá na jih, ťuhýk šedý do jižní Francie, ostatní do Afriky. A mohl by nám být – spolu samozřejmě s dalšími ptáky – v lecčems inspirací. Obdivuhodná je jeho spjatost s prostředím: vrací se stále na stejné místo, staví vždy stejné hnízdo, tepelně izolované a dobře maskované, vzorně se stará o pět až šest mláďat, učí je zpívat… Je zjištěno, že mláďata odchovaná v zajetí zpívat vlastním hlasem neumějí, přebírají jen zvuky z okolí. Ostatně jako lidé zbavení svého rodového prostředí…

    (Pro ono někdejší dítě je rok 1948 – více než cokoli jiného – Rokem ťuhýka. Než si našlo jeho obrázek, byl pro ně ťuhýk jen jedním ptákem z mnoha. Ale ty oběti napíchané na trnech, ty se mu vpálily do sítnice navždy.)

MICHAL ŽÁK

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00