Parciální negace relativní totality

12.02.2020 13:20

    Čeština je jazyk vtipný. To tvrdí v názvu své knížky (1956; přepracováno jako Vtipná čeština, 1967) průkopník zkoumání jazykového humoru František Jílek (původně Oberpfalcer). A dokládá to mnoha příklady, jako je definice díry z nadpisu tohoto článku, i když ta je parodicky sestavena ze samých cizích slov. O něco později jsem se dozvěděl, že už Karel Čapek přišel s jazykově obdobnou definicí: „Díra je relativní negace totální integrity.“ S dírou to vyjde prašť jak uhoď, ať už to česky vyjádříme, že jde o poměrné popření úplně celistvosti, nebo o částečné popření poměrné úplnosti.

    Když jsem si jako středoškolák, okouzlený verneovkou Zemí šelem, přečetl poprvé staroindické drama Hliněný vozíček (v sanskrtském originále Mrččhakatikam, což se česky zvlášť pěkně vyslovuje) mytického panovníka Šúdraky ze 4. století, pojednávající o lásce chudého kupce Čárudatty a nevěstky Vasantasény, zaujala mě tam scéna, v níž zloděj Šarvilaka se chystá vlámat do vyhlídnutého příbytku a uvažuje o tom, jak díru do zdi udělat, aby působila esteticky: „Průlom může míti tvar jako slunce, dorůstající měsíc, plný džbán, širý rybník, svastika, lotosový květ – ale kde svou dovednost předvésti zde mám, aby ráno nad dírou žasli napohled?“ (přel. Ivo Fišer a Jaroslav Pokorný) Ten přístup mě ohromil. Jde o obyčejnou díru do obyčejné zdi – a jak se k tomu ten ubožák staví! Ve svém obdivu jsem nebyl sám. Stejný pocit nad touto scénou z Hliněného vozíčku už v desátých letech 20. století vyjádřil i Guillaume Apollinaire. (Mimochodem, Šúdrakovu hru režíroval roku 1968 na jevišti Mahenova divadla Zdeněk Kaloč, protože se hodila do linie epického divadla, jímž se v šedesátých letech brněnské Státní divadlo proslavilo.)

    Díra (či jak se v Brně říkalo a říká: ďóra, lochna, ďuzna) – to nezní moc vznešeně. A ty asociace, co to slovo vzbuzuje! Jenže když se nad ním zamyslíte – a máte-li na to opravdu hodně času –, zjistíte, jaké téměř nepřeberné množství synonym a slov významově blízkých to slovo v češtině má. Možná jich není tolik, jako mají Eskymáci pro různé odstíny sněhu a situací s ním, ale je jich opravdu hodně. Stačí si vzít do ruky knihu Morgenstern v Čechách (1996), obsahující 21 básní Christiana Morgensterna ve 179 českých překladech 36 autorů, a najít si tam báseň Trychtýře, napsanou v podobě této nádoby s dírou ve dnu:

Dva trychtýře se nocí berou
Zúženou jejich trupu děrou
měsíční světlo
tiše stále
proudí na
cestu
a t.
d.

(přeložil Egon Bondy)

    Zjistíte, že čeští překladatelé pro díru (tu vedle Bondyho zvolil i Zbyněk Sekal) použili ještě překlad úžina (Ludvík Kundera), průlina (Emanuel Frynta), skulina (Josef Hiršal a Martin Charvát), škvíra (Petr Komers; ve druhém překladu má pak spojení zúžené tělo), štěrbina (Petr Vápeník), trubka zúžená (Jindřich Hořejší), šachta kulatá (Jan Kotík), postava zúžená (Rudolf Havel), úžící se trup (Martin Ryšavý) a tělní dutina (Marta Paduchová). A morgensternovská díra navíc inspirovala Emanuela Fryntu ke stejnojmenné básni Trychtýře: „Koupil jsem čtyři trychtýře – / a je to k nevíře, / jak nahoře ty trychtýře / jdou strašně do šíře. // A dole zase naopak, / jak se to zužuje! / Těch peněz, co mě stál ten brak – / a k čemu mi to je? // A nejlepší až nakonec: on žádný nemá dno! / Ach, koupit dneska dobrou věc / je věru nesnadno!“

    V roce 2016 vyšla knížka Petra Stančíka O díře z trychtýře. Je o tom, že hlavní hrdinka, ona díra, se vydá do světa hledat někoho podobného. Na své cestě potkává nejprve další obyvatele svého šuplíku a poté další postavy, například uleželého Sira Sýra nebo rytíře Šťávu z mrkve. V knize je skutečně skrz naskrz provrtaná díra, a to uprostřed obalu v místě hlavy oné neexistující hrdinky, jež má paradoxně přimalované žluté šaty, pruhované podkolenky a bílé tenisky. (Copak díra takhle opravdu vypadá?)

    Ostatně díra vešla do názvu i obsahu mnoha knih, od básnické sbírky Jiřiny Haukové Díra skrz (1999) až po odborné či popularizující knihy o ozonové díře, červích dírách, spojených s cestováním časem, a černých dírách, jež vcucnou vše, co se přiblíží. (Termín černá díra vymyslel americký vědec John Archibald Wheeler. Francouzům prý překlad trou noir připadá příliš obscénní, zvláště poté, co Wheeler použil obrat „černá díra nemá chloupky“. Nám Čechům toto slovní spojení, jak se zdá, nevadí.)

    Ke kánonu světové literatury pro děti patří slavná Alenka v říši (či kraji) divů a za zrcadlem Lewise Carrolla: Když malá Alenka následuje mluvícího Bílého Králíka, spadne do králičí díry a tím začíná její dobrodružství ve světě fungujícím podle jiných, nelogických zákonitostí.

    České děti dobře znají písničku Kočka leze dírou a (snad) i Sládkovu báseň Sedlák Jíra: „V střeše byla díra, / váhal sedlák Jíra / vynésti pár došků; / ucpal to jen trošku. / … / Přišla bouře v spěchu, / odnesla mu střechu, / a co nastal zmatek, / zatopila statek.“

    Mohli bychom dál listovat českou literaturou a hledat další „díry“ v poezii i próze, ale asi bychom neobjevili už nic, co by zcela zásadně změnilo naši představu o prostoru vzniklém porušením celistvosti povrchu. Zato těch slov, co takto vzniklý prostor pojmenovávají! Už samotná definice pojmu „díra“ ve Slovníku spisovného jazyka českého jich uvádí několik: otvor, vyhloubenina, jáma; řitní otvor, zadnice; prázdné místo, mezera, při hře v kuželky hod, při němž koule neporazí žádnou kuželku; doupě zvěře, nora, pelech, sluj, jeskyně, skrýš, úkryt, přeneseně soutěska, úzký průchod mezi skalami nebo mezi domy; nevzhledné, neútulné, tmavé, ponuré místo či prostředí, peleš, brloh, kutloch, hnízdo, kuča, pastouška, vězení, případně Zapadákov nebo i Děravá nad Dírou.

    Slovo „jáma“ se dá nahradit výrazy vyhloubenina, prohlubeň, sluj, rokle, hrob, sklep; uhelná šachta, důl; jímka, nádrž. Dutina nám evokuje prázdný prostor v pevném tělese, případně dutinnou tkaninu; s tím je spojeno sloveso nedutat (nevydávat ani hlásku, zachovávat naprosté mlčení, nemukat, necekat, nehlesat) a také třeba lesní holub doupňák, sídlící v dutinách stromů. Mezera je nejen prázdný prostor mezi něčím, oddělení, neporozumění, ale i přestávka, mezidobí, nedostatek, chyby, v právu pak neexistence zákonného předpisu.

    A na výběr máme i jiné náhrady díry: spára, skulina, škvíra, štěrbina, trhlina, prasklina, puklina, pór / póra, průduch, průrva, průvlak, průvlek, průřez, průstřih, průsvit, průzor, průhled, průtrž, průchod, průsmyk, soutěska, rozsedlina, dolina, údolí, úvoz, úval, úžina, úžlab, úžlabí (Zikmund Winter v Mistru Kampanovi píše o tom, že po bitvě na Bílé hoře „při zdi tam je oužlabí, úvoz, a to oužlabí je tedy plné, plničké…“ mrtvých bojovníků), úžlabina, rozsedlina, propadlina, prohloubenina, proláklina, rokle, strž, koryto, brázda, výmol, výkroj, zářez, vrub, nerovnost na dokonalém povrchu, puklina, prasklina, rýha, ryska, jizva, důlek, ďubka / ďupka, dupa, někdy třeba i hlubina (v biblických Žalmech je psáno: „Hlubina volá hlubinu“ nebo „Z hlubin volám k tobě, Hospodine“.) Další podobné významy skýtají výrazy vpust, vsyp, vhoz, vchod /východ, vstup / výstup, vývod (v Kainarově básni La belle dame sans mercy je pasáž o krásné a nevinné ženě zvířeti: „Její hlavní vývody jsou lůno / Ústa řiť / A pokud jdou její nohy / Filosofie trvá“). A to už jsme přímo u Apollinairovy slavné básně Devět bran tvého těla, jimiž jsou (v překladu Milana Kundery) Madeleininy pravé a levé oko, pravé a levé ucho, levé a pravé chřípí, ústa. A pak „Jsou ještě na tvém těle dvě brány / Tajemné“ a ty v básníkovi vyvolaly gejzír metafor, než může na závěr říci: „Ó brány otevřete se na můj hlas / Jsem pán / Všech klíčů od devíti bran!“

    Po stupnich krásy jsme vystoupali od (s)prosté díry až ke vznešené hlubině (zkuste ji v biblických citátech nahradit slovem díra!) a „překrásným branám lásky“. Snad ta pouť nebyla marná – a cesta k hledání dalších významů zůstává i nadále otevřená.

MICHAL ŽÁK

 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00