Peklo, Očistec, Ráj

26.01.2021 14:55 

La Divina Commedia

    V první polovině roku 1321 Dante Alighieri dokončil Komedii a v září ve věku 56 let v Ravenně zemřel, aniž se mohl vrátit do rodné Florencie, odkud byl za svou politickou činnost roku 1302 pod trestem smrti upálením vypuzen. Od vzniku jednoho ze základních děl světové literatury a od smrti jeho autora tak letos uplyne 600 let.

    Název Božská komedie nese Dantova skladba až od roku 1555, kdy další slavný Ital Giovanni Boccaccio přidal přívlastek „božská“ k původnímu názvu Komedie, což bylo ve středověku označení díla končícího spásou duše. A že takových děl bylo, a nejen ve středověku, ale i v novověku! Počínaje básnickými skladbami Johna Miltona Ztracený ráj (1667) a Ráj znovu nabytý (1671), které zakládají novověkou duchovní epiku, přes alegorický román dalšího Angličana Johna Bunyana Poutníkova cesta (1678/1684), rozsáhlý cyklus „prorockých“ mytologicko-historických básní a próz malíře a básníka Williama Blakea (Snoubení nebe a pekla, 1790, aj.) až k dalšímu veledílu, Goethovu dvojdílnému knižnímu dramatu Faust (1808, 1832). Ani literatuře na našem území se tento typ literatury nevyhnul. Z doby lucemburské jsou známy takzvané „spory“, jejichž tématem byly základní filozofické otázky. Vynikly v tom dva spisy vzniklé kolem roku 1400: Oráč z Čech od Jana ze Žatce (v němčině) a anonymní Tkadleček, a dále například tři Spory duše s tělem. V době baroka pak vznikly vynikající alegorický spis Jana Amose Komenského Labyrint světa a ráj srdce (1623) či rozsáhlá píseň Domácí vojna mezi duší a tělem z cyklu Loutna česká (1653) Adama Michny z Otradovic. Odezvu Dantova veledíla najdeme i v Kollárově Slávy dceři (1824).

    Už tento stručný výčet důležitých děl středověku i novověku vypovídá o mimořádném a stále inspirativním vlivu Božské komedie na literaturu, k níž se ovšem přidružila i ostatní umělecká odvětví. A to prosím Dante nepřekročil obzor středověku; zato dokázal vytvořit sumu své epochy, takže jeho alegorická skladba je pokládána za sám vrchol evropské středověké literatury.

    Symbolickou pouť duše ke spáse a Bohu, během níž se duše postupně oprošťuje od těla, zobrazuje Dante jako svou cestu peklem, očistcem a rájem. Do pekla vstoupil, jak sám tvrdí, na Velký pátek 8. dubna 1300 v 18 hodin, když předtím se ocitl v temném lese, což je alegorie světa. Slavný začátek skladby zní: „V čase, kdy život je vpolou své pouti, / jsem zabloudil, kolem byl hustý les, / já z pravé cesty zabředl jsem v houšť proutí.“ (přel. Vladimír Mikeš) A Bůh mu tam poslal římského básníka Vergilia jako průvodce peklem a očistcem. Po tomto úvodním zpěvu následuje 33 zpěvů Pekla, po něm 33 zpěvů Očistce a končí se 33 zpěvy Ráje (dohromady tedy má Komedie 100 zpěvů). Peklo se vyznačuje výrazným dějem, kdežto zbývající dvě části připomínají spíše učené pojednání, jakýsi traktát.

    Dante se svým průvodcem postupně sestupují devíti soustřednými a zmenšujícími se kruhy pekla, kde trpí zavrženci, hierarchizovaní podle stupně svého provinění. V prvním kruhu básník potkává některé své známé a také předky z doby předkřesťanské – vladaře, hrdiny, filozofy a básníky v čele s Homérem –, pak s Vergiliem putují dalšími kruhy se všemi možnými druhy hříšníků až do závěrečného kruhu, jícnu pekla, kde sídlí sám Lucifer. Po čtyřiadvacetihodinové cestě se na Bílou sobotu 9. dubna oba poutníci vyšplhají po strmé skále a dostanou se do očistce, který má podobu ostrova s horou a sestává z předočistce, sedmi kruhů odpovídajících sedmi hlavním hříchům (pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost) s dalšími, už menšími hříšníky. Až v devátém kruhu očistce – rajském lese – Dantovo průvodcovství převezme básníkova milenka Beatrice, protože Vergiliovi jako pohanovi je ráj zapovězen. Poté co se poutníci napijí z říčky Eunoé, mohou se vznést do ráje. Tam projdou devíti sférami blažených, kteří dostali své místo podle stupně své svatosti. Sedm pásem patří planetám, pak následuje nebe stálic a zářící deváté nebe, za nímž leží Empyreum, sám střed nebes, v němž vládne Bůh. Básník tak prošel všemi možnými formami pokání i blaženosti. Na konci pouti pak Beatrice, dříve než zaujala své místo v sedmém nebi, před svým milým prostřela celý svět. Okouzlený básník tehdy pocítil nejvyšší blaženost, neboť dospěl k sebepoznání a zření Boha, z jehož milosti poznal tajemství víry. Došel na konec svého snu a může se vrátit do reálného světa – a začít psát svou Komedii…

    Poetickou výstavbu svého vrcholného díla Dante podpořil celými řetězci symbolů, které v oblasti ptolemaiovské astronomie a křesťanské ideologie metaforizují planetární řád i lidské, zvířecí a institucionální vlastnosti. Pomocí básnických prostředků dokonale předvedl tři cesty, jimiž se podle jeho (samozřejmě dobou vymezeného) názoru může ubírat lidský život. Ten může být buď neřestný (Peklo – Inferno), kajícný (Očistec – Purgatorio) nebo ctnostný (Ráj – Paradiso).

Inferno

    „Zanechte naděje, kdo vstupujete.“ – tak zní nejznámější Dantův verš. Tvoří závěr devítiveršového nápisu nad bránou do pekla, říše zatracených. Lidé ve starověku a středověku – a mnozí i v novověku – věřili v posmrtný život, který se odehrává v zásvětí či na onom světě, v říši mrtvých, která je (podle nejčastějších představ) od říše živých oddělena řekou. Zásvětí mělo různé podoby: ráj či nebe, podsvětí či peklo (někdy i s předpeklím), a taky očistec pro čekatele na Poslední soud, který rozhodne buď o spasení, nebo zavržení.

    Běžný zvyk pohřbívat mrtvé do země vedl lidstvo k představě, že světu na povrchu země odpovídá podsvětí, podzemní sídlo duší zemřelých. Pojem svět (ve 13. st. byl odvozen od praslovanského světъ, což původně znamenalo světlo) vlastně označoval to, co je vidět (viz rčení přijít na svět). To, co je mimo svět, je podsvětí, zásvětí, onen svět, případně svět za hrobem – záhrobí.

    Infernum či inferno tedy znamená podsvětí či peklo. Slovo peklo je v češtině od 14. století, kdy vznikla i naprostá většina českých pojmenování z tematických okruhů pekla, očistce a nebe; bylo odvozeno od praslovanského pьkъlo (smůla, dehet), a to na základě křesťanské představy, že hříšníci tam trpí ve vroucí smůle (ve staré češtině pkelník byl smolař – výrobce smůly v milířích; ve středověku byl velmi potřebný, protože smůla se bohatě využívala při obraně hradeb). Od pojmu peklo vzniklo i sloveso peklovat či peklit se (trápit se, zlobit se) a pekelec (místo mezi kamny a zdí, zápecí).

    Nejstarší zobrazení pekla známe z karolinských rukopisů z přelomu 8. a 9. století, kde jsou zobrazeni nazí hříšníci v plamenech či v kádích s vroucí smůlou, okřídlení démoni a kníže pekel Lucifer polykající hříšníky. Peklo odpovídá Hádově říši mrtvých u starých Řeků, jejíž součástí je Erebos, nejtemnější část podsvětí, a také Tartaros, mohutná propast, „kam by železná kovadlina padala devět dní a nocí“; svržení do Tartaru byl v řecké mytologii nejstrašnější trest. V biblickém Novém zákoně se výrazem peklo překládá slovo Gehenna, místo neuhasitelného ohně. Toto pojmenování bylo odvozeno od názvu údolí nedaleko Jeruzaléma, kde se kdysi upalovaly děti jako oběť pohanskému božstvu Molochovi. Gehenna po Posledním soudu pohlcuje všechny zlé. Katolická věrouka rozeznává ještě předpeklí neboli limbus (což je latinsky hranice, okraj, lem), případně limb. Je to místo, kde duše spravedlivých, kteří zemřeli před Kristovým zmrtvýchvstáním, čekají na vykoupení.

    Křesťanskému peklu vládne sedm ďáblů (z latinského diabolus, což značí rozkolníka či pomlouvače), kteří zosobňují sedm hlavních hříchů. V čele je pekelný kníže Lucifer či Luciper (světlonoš; zastupuje Pýchu), další jsou Belzebub (Obžerství), Satan (Hněv; svedl Evu ke hříchu), Mamon (Lakota), Asmodeus (Smilstvo), Leviatan (Závist) a Belfegor (Lenost).

    Slovo satan (přes latinské satanās z hebrejského sātān, tj. odpůrce, nepřítel) mělo ve staré češtině i tvary satanáš, sotona či šatan – což bylo i označení černého čápa). Zajímavý je i Belzebub (hebrejsky baal zevuv – pán much), symbol obžerství. To bylo obvykle zpodobováno jako tlustá žena jedoucí na praseti, hltavém zvířeti.

    [Pán much (1954) je i název slavného románu Angličana Williama Goldinga o skupině hochů, která se zachránila na neobydleném ostrově a prožila tam dobrodružství podobná až jakémusi sesuvu do pekla. Symbolem ďábla je tu prasečí hlava nabodnutá na kůl, obletovaná mouchami.]

    Ďáblů je v pekle velké množství, výsadní postavení z nich má Mefistofeles (Mefisto). Je znám z německých legend a zejména z Fausta Johanna Wolfganga Goetha, kde coby představitel pekla uzavře s Faustem smlouvu, podle níž bude učenci ve všem pomáhat a za to získá jeho duši. Jako služebný duch vešel i s Faustem do mnoha dalších uměleckých děl, včetně českých loutkoher.

    Tabuovou náhražkou ďábla je čert nebo ďas, staročesky též děs; to vzniklo nápodobou slova běs (z latinského foedus – ohavný; v praslovanštině byl běsъ protikladem slova bogъ, tj. /dobrý/ bůh). Podobně fungovaly i výrazy diblík (malý ďábel), zlý duch (praslovanské duchъ znamenalo dech, závan), pekelník či pozdější výrazy rarach (16. st., asi obměna názvu ptáka-démona raroha, od rarъ – zvuk, šum), démon (19. st., zlý duch, z latinského daemōn od řeckého daímōn – božstvo, zlý osud, duch) a šotek (19. st., domácí skřítek, staročesky i šetek, snad od šotiti – skrbně hospodařit). V nadávkách se vyskytuje i slovo anciáš (z latinského antichrist).

    Ovšem pro nás je s představou pekla spojen především čert, v českých pohádkách spíše komická či dokonce hloupá nadpřirozená, chlupatá bytost s rohy, kopytem a ocasem, která se snaží člověka dostat do pekla, ale moc se jí to nedaří. Pojem sám vznikl už v době předkřesťanské jako tabuová náhražka pojmu ďábel, jehož jméno se nesmělo vyslovit, aby nebyl přivolán. Jenomže i samo slovo čert (opět ze 14. st., z praslovanského čьrtъ a staročeského črt) bylo ze stejného důvodu později nahrazováno slovy pekelník, rohatý, kulhavý, kusý (má jednu nohu kratší) či různými zkomoleninami, jako čercht, čmer(ch)t, chmert, čerchman(t) (podle německého Schwarzmann – černý muž), čechmanec, červanec, červivec, černast, červant, čermák aj. Některé z těchto pojmů se objevily v mnoha lidových názvech rostlin – od čertova bejlí po čertí hovno. Slovo čert se používá v různých zakleních a spojeních citoslovečné platnosti, ve spojeních vyjadřujících zápor nebo značnou míru či množství, označuje se jím živý, divoký či zlý člověk, vyorávač brambor, policista, klitoris i souložení (poslat čerta do pekla).

Purgatorio

    Purgatorium (z latinského pūrgāre – čistit, očišťovat, omlouvat) je očistec, podle katolické věrouky místo, kde se duše očišťují od hříchů, aby díky modlitbám a přímluvám církve mohly být při Posledním soudu vzaty do ráje. Víra v očistec se objevila až ve středověku, když se nenaplnila představa o druhém příchodu Krista a konci světa a lidé začali uvažovat, co se děje s duší po smrti, než přijde Poslední soud. Pojem očistec rozvíjel hlavně Řehoř Veliký (asi 540–604), jeden ze čtyř latinských církevních Otců. Církev uznala nauku o očistci až v roce 1274 (téměř půl století před vznikem Dantovy Komedie) a zavedla svou pravomoc odpouštět hříchy, dokonce i za finanční úplatu. To pak ve 14. století a později kritizovali církevní reformátoři.

    Očistná moc byla připisována ohni. Proto byl Očistec většinou vykreslen jako jáma s plameny, v níž se svíjejí pekelné bytosti, jež jsou symboly hříchů. Podobu očistce přinášely různé legendy, například takzvaná vidění, v Čechách třeba Jiříkovo vidění (před rokem 1450), próza o putování kajícího se šlechtice Jiříka peklem a očistcem do nebe. Touto oblíbenou látkou z knížek lidového čtení se ve čtyřicátých letech 19. století inspirovali Jan Pravoslav Koubek k satirické skladbě Básníkova cesta do pekel aneb nové Jiříkovo vidění (posmrtně 1904) a Josef Kajetán Tyl k dramatické báchorce Jiříkovo vidění (1849); jejím hrdinou je ovšem čeledín toužící po bohatství, který je z toho vyléčen během svého snu, kdy projde v přeneseném smyslu nebem i peklem bohatství.

Paradiso

    Paradīsus je v latině ráj, park, zahrada; naši předkové si to upravili na paradýz či paradajs. Synonymy jsou Eden (jméno krajiny, v níž byl podle bible umístěn ráj; z hebrejského ēdhen a původně asyrského edin – zahrada rozkoše), dále Elysium (starořecký ráj, protiklad Tartaru; z řeckého elysion – sídlo blažených v podsvětí; známá jsou pařížská Champs Elysées – Elysejská pole, původně místo středověkých radovánek) a eldorádo (místo, kde pobyt způsobuje blaho; El Dorado byla bájná země plná zlata, ležící prý v Jižní Americe).

    Podle bible je ráj místo, kde žili první lidé – Adam a Eva. Praslovanský výraz rajь a staroslověnský rai mají nejasný, ještě předkřesťanský původ, snad v perském ráy- (bohatství, štěstí) a indickém rai- (majetek, bohatství), nebo se pojí s praslovanským rojь (původně vodní proud; podle Praslovanů se svět mrtvých nacházel pod vodou). Podle Machkova etymologického slovníku pohanští Slované slovem ráj označovali sídlo vyšších bohů (nižší sídlili ve stromech, vodách apod.), kam se po smrti dostávali velmožové, hrdinové a jejich ženy; proto jim byly do hrobů kladeny šperky, zbraně i koně.

    Pohanský ráj nahradili křesťané nebem. Pojem je doložen už ve 13. století (tedy o století dříve než peklo, očistec a jejich odvozeniny). Nebe je odvozeno od praslovanského nebo (2. pád nebese, mn. č. nebesa) a to je zase od indoevropského nebos (mrak, mlha); později se místo mračné nebe začalo používat obloha (14. st., klenba, náklad, vlastně to, čím jsme obloženi). Kromě toho je nebem míněna nebeská klenba (latinsky firmamentum) a v teologickém smyslu i nebesa (latinsky coelum), věčné sídlo boha a místo věčné blaženosti zemřelých. Vedle nich na nebesích sídlí i nadpřirozené bytosti zosobňující krásu, dobrotu a nevinnost a vykonávající boží příkazy. Podle křesťanské angelologie jsou rozděleny do tří sfér: v první jsou Serafíni, Cherubíni a Trůny, ve druhé Panstva, Síly a Mocnosti, ve třetí Knížectva, Archandělé a Andělé.

    Serafín či seraf (z latinského seraphinus, z hebrejského serāphím – planoucí /láskou k bohu/) je zobrazován jako člověk se čtyřmi či šesti křídly, prostředník mezi bohem a lidmi. Cherubín je z latinského cherubin a to je z hebrejského kerūbim, což je množné číslo k kerūb – ozbrojený mečem. Archanděl (Michael, Gabriel a Rafael) je anděl vyššího řádu. Anděl je z latinského angelus, což je z řeckého angelos – posel, zvěstovatel; ve středověku se vyslovovalo anjel, proto je ve staročeštině i anjel, anjelik. Významnou skupinu obyvatel nebes tvoří pak Všichni svatí, tj. proroci a světci kanonizovaní (svatořečení) i blahoslavení, kteří na prohlášení za svatého teprve čekají.

    Všem je nadřazen Bůh (13. st.) jako nejvyšší bytost. Praslovanské a staroslověnské bogъ znamenalo jednak bohatství, štěstí, podíl (zboží), nebo taky bůh (staročeské bóh z perského bhaga – udělující, dávající). Ve stejné době vzniklo i synonymum Hospodin, hospod, tj. pán, z praslovanského a staroslověnského gospodь (z indoevropského ghósti, tj. host, a póti, tj. pán). O století později je zaznamenán pojem Pán ve významu Bůh – jen v západoslovanských jazycích bylo gъpanъ, staročesky hpán. V novodobé češtině vznikly zkomoleniny pámbůh, pámbů, pámbíček či pánbíček (z oslovení pane na nebíčku).

    Podle třetího přikázání z Desatera („Nevezmeš jména božího nadarmo“) se jméno Boha nesmí zneužívat, Proto bývá nahrazeno právě slovem Hospodin. Tím se zároveň překládá i hebrejské Jahve (znázorňované tetragramem, tj. zápisem čtyř písmen: JHVH), které se používá místo svatého jména Adonaj (tj. můj Pán). A aby toho nebylo málo, v křesťanském učení se ještě používá označení Bůh Otec, protože s Bohem Synem (Kristem) a Duchem svatým tvoří Nejsvětější Trojici Boží.

    … a bůhví kolik těch svatých i nesvatých ještě je. Každý by nám mohl o sobě říct to, co řekl Bůh Mojžíšovi: „Jsem, který jsem.“ A dodat: „A do toho vám nic není.“

    Nebo snad je? Čert aby se v tom vyznal!

MICHAL ŽÁK

 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00