Po ovoci jejich poznáte je

13.09.2019 15:10

    „Na září, na září / těšili se sadaři. / Když se hodně natěšili, / holé stromy po nich zbyly.“ A dá se pokračovat další Hrubínovou říkankou: „Děda dřímá na židli, / bába míchá povidly, / jejich vnouček, to je klouček, / nese švestky přes palouček, / míchej, bábo, dědo, vstaň, / švestek je tam plná stráň.“

    Ano, září nejen víno vaří, ale i povidla, jimiž se i sladilo. Kdysi se vařívala nejen ze švestek, ale i z hrušek, ba i jablek, a to v obecním kotli, a protože se muselo neustále a dlouho míchat, střídali se u toho všichni mocní tohoto pohybu, zejména mladí, takže míchání povidel fungovalo i jako seznamovací kancelář, něco jako nynější taneční párty, hudební festivaly či teď už spíše sociální sítě.

    Aby bylo jasné, o co půjde, naznačím: slovo povidla vzniklo pravděpodobně od slovesa vít ve významu točit, plést, míchat, tedy míchat vařenou ovocnou šťávu. Toto slovo najdeme už ve veršovaných česko-latinských slovnících Mistra Klareta ve 14. století, kdy je doložena i úcta ke stromům, které „činí ovocě“. A z hlediska etymologie a historie se teď podíváme na běžně známé stromy (ne keře) s jedlým ovocem (bez ořechu, jeřábu, oskeruše…).

    Doklady o pěstování ovoce jsou známy už z období neolitu, mladší doby kamenné (8–5 tisíc let př. n. l.), kdy se hlavním způsobem obživy postupně stávalo zemědělství; tehdy ovšem šlo o nešlechtěné druhy ovoce. Ještě na sklonku prvního tisíciletí bylo pro Slovany ovoce lepší jakosti jen lahůdkou dováženou z jižní Evropy. Encyklopedie středověku Jacquese Le Goffa a Jeana-Clauda Schmitta uvádí, že ve středověku, ve 12. – 13. století, bylo ovoce chápáno jako pouhý doplněk základní stravy, kterou tvořily moučnaté plodiny (obiloviny, luštěniny a mleté kaštany) a maso, jehož spotřeba v pozdním středověku stoupla. Morové rány tehdy do značné míry vylidnily Evropu, takže přeživší měli rázem víc prostoru pro pěstování rostlin i dobytka. Jenže zelenina, saláty a ovoce byly ve stravě opomíjeny, proto se tehdy rozmohlo onemocnění dnou. Středověké medicínské příručky spíše zdůrazňovaly neblahé následky požívání ovoce v nezralém a syrovém stavu. Navíc ovoce coby „ušlechtilejší“ potravina, která se nalézá na vrcholcích stromů, bylo určeno spíše pro vyšší vrstvy, kdežto prostému lidu měly stačit „horší“ potraviny, jež se nacházely na zemi nebo dokonce pod ní. Takže je jasné, že ovocné stromy vysazovali a kultivovali hlavně mniši v klášterech a později i šlechta. Doklady o sadech jsou již z 9. a 10. století (za knížete Václava), ale k rozvoji ovocnářství u nás došlo až za Karla IV.  Z první třetiny 16. století se dochoval tehdy populární spis Jošta III. z Rožmberka Knížka o štěpování a spravování štěpnic. Další rozkvět nastal za Rudolfa II., jenže po Bílé hoře došlo k úpadku a ovocnářství se opět vzmohlo až za Marie Terezie a Josefa II., kdy vyšlo nařízení o vysazování ovocných stromů. Postupné šlechtění stromů vedlo k vyšší a kvalitnější úrodě a k častějšímu využívání ovoce, z něhož se vařily kaše, polévky, čaje – v létě z čerstvého a v zimě ze sušeného ovoce. Z toho se připravovaly sladké či slané kaše – varmuže (ze staroněmeckého varmuos; Mus je kaše) – a husté omáčky na bázi másla či oleje. S nástupem průmyslové revoluce je spojen také nový rozvoj ovocnářství, o což se hodně zasloužily různé spolky i jednotlivci – v Brně například opat starobrněnského augustiniánského kláštera Cyril František Napp (1792–1867), který podporoval ovocnářství, výsadbu vinic a včelařství; jeho nástupcem byl Johann Gregor Mendel (1822–1884).

    Nové druhy ovoce, stejně jako jakoukoli novou věc, bylo nutné pojmenovat a převést je tak do jazykového kódu. Je zajímavé, že všechny naše běžné ovocné stromy a jejich plody mají pojmenování v ženském rodě; výjimku tvoří jen (to) jablko a (ten) špendlík. Další zvláštností je časté zakončení na -oň (jabloň, broskvoň, slivoň) a -eň (třešeň, višeň), což svědčí o prastarém původu těchto slov.

    JABLOŇ je nejstarším kultivovaným stromem Evropy; je známá od neolitu. Název je z praevropštiny, v praslovanštině vzniklo z výrazu ablonь příponou -ko dnešní pojmenování jablko (a nikoli naopak); je to jediný případ v češtině, kdy název ovocného stromu a jeho ovoce jsou odlišné. (Členové jedné naší alternativní hudební skupiny postupovali opačně: od názvu ovoce si zpětně odvodili „správný“ název Jablkoň.) Jabloň je původem z oblasti střední Asie a její plody lidé sbírali už v pravěku, takže jde o jediný ovocný strom, který k nám nepřišel římským prostřednictvím. Nicméně v dobách antického Řecka a Říma posbíralo jablko dost různých atributů, které přejal celý kulturní svět. Jde o atributy kladné i záporné, což se vysvětluje jen nepatrným odlišením pojmenování jablka a zla v latině: jablko je mālum (vyslovuje se s dlouhým a), kdežto zlo je malum (s krátkým a). Jablko je tedy jak symbolem hříšného pádu (had jím svedl Evu v ráji), tak i symbolem vykoupení (na středověkých obrazech malý Syn Boží sahá po jablku a tím na sebe bere hříchy světa; jablka na vánočním stromku připomínají Kristovo narození jako příslib vykoupení a spásy). Jinak je s jablkem spjat neuvěřitelný počet dalších případů: je symbolem celku, kosmu, vlády, moci, síly, věčnosti, moudrosti, vědění, života, zdraví, mládí, lásky, nesmrtelnosti, ale taky prvotního hříchu, pokušení a smrti. Známe zlatá jablka Hesperidek, která musel pro mykénského krále Eurysthea získat Héraklés; jedno z nich s nápisem „Té nejkrásnější“ pak bohyně sváru Eris vhodila mezi bohyně Héru, Athénu a Afroditu a Paridův soud pak vedl k Trójské válce. Jak píše Jonathan Black v Tajných dějinách světa, je jablko všeobecně pokládáno za Afroditin/Venušin plod, protože když je rozpůlíme, jadérka tvoří pěticípou hvězdu – a dráhu právě tohoto tvaru planeta Venuše opíše po obloze za čtyřicet let. A podle biblické Písně písní rostly v palestinských zahradách stromy obtěžkané jablky – symbolem plodnosti.

    V Evropě se jabloně vysazovaly u domů nejen kvůli ovoci, ale i jako ochrana před letním sluncem a před vichřicí. I když u Slovanů byl kult dubu, lípy, břízy, javoru, jasanu a vrby, tedy stromů nikoli ovocných, jabloň a jablko se jim – na rozdíl od ostatních ovocných stromů – vyrovnaly svým výskytem v pohádkách (kdo by neznal tu o Sněhurce, kde je symbolem zla, či třeba tu o Bajajovi, kde naopak jablko zastupuje prozíravý prst osudu), v bájích, písních, básních a dalších uměleckých dílech. Populární jsou také barborky – větvičky jabloní, třešní či višní, které dívky ve svátek svaté Barbory 4. prosince měly odkousnout od kmene a dát do vázy; rozkvetlé na Vánoce znamenaly svatbu a štěstí. Máme i jablka rajská, granátová, zemská (brambory), jablko nesváru, meče, říšské, Adamovo (ohryzek) atd., jabka je i jedno z něžných označení ženských ňader (vzpomeňme na jednu z krásných písní v Baladě pro banditu). Význam jabloně působivě shrnul ve svém Temném pravěku Evropy Louis Charpentier: „Rostoucí jabloň je výsledkem všech zákonů celého vesmíru. Žádnému z nich se nevyhne, je jimi determinována v prostoru i v čase. To platí pro strom, pro kámen, zemi, zvíře i člověka.“

    HRUŠEŇ patří k nejstarším ovocným druhům; pochází z oblasti Kavkazu. U nás se objevila až ve 13. století a její název vznikl napodobením výrazu jabloň. Ovšem pojmenování plodu má původ praevropský, všeslovanský název zněl krušva. Český název byl ale možná odvozen od praslovanského slovesa grušiti/krušiti (rozrušovat, drobit – podle měkké, krupičnaté dužiny). Strom se dožívá vysokého věku a jeho postupným kultivováním vzniklo mnoho odrůd. Také hrušeň sehrála v průběhu věků mnoho rolí: její bílé květy symbolizovaly neposkvrněnou duchovní krásu Panny Marie, ale kvete-li na bojišti, blíží se prý konec světa. Smyslný tvar plodu zase byl symbolem lásky jak erotické, tak i Kristovy a též mateřství, znamenal i štědrost a dobrotu. Název plodu přešel i na část meče či sedla, na visací zámek a převodovku, pojmem hrušák byl dříve označován kůň žlutavé barvy (podobně byl jablečákem či jablečňákem zván bělouš s tmavými skvrnami a višňákem kůň višňové barvy), své ctitele má i hruškovice. Z pohádek známe hrušky nosatky, obří hrušky (a od bratří Grimmů) i hrušku, co málem způsobila velkou zkázu tím, že nechtěla spadnout ze stromu.

    TŘEŠEŇ pochází z Malé Asie a do Evropy byla dovezena roku 74 př. n. l. římským vojevůdcem Lucullem za války proti Mithridatovi Pontskému. Původní maloasijský název kérasos přejali Řekové a od nich v podobě cerasus Římané, kteří tak označovali třešňový strom i plod. V praslovanštině ze slova čerša vzniklo pojmenování čeršьńa a od něho pak v 8. – 9. století, kdy se u nás začaly pěstovat, české označení třešeň/třešně. Je považována za symbol blahoslavenství, dobrého díla, pohostinnosti a mírnosti, ale také smrti. Známé jsou třešně ptačí – ptáčnice, srdcovky a další, také japonská kultovní třešeň sakura. Třešňovka je třešňový sad nebo alej, ale také likér, jinak zvaný též třešňovice.

    VIŠEŇ s třešní úzce souvisí, šířily se současně. Název je praevropského původu, asi souvisí s řeckým slovem iksós (ptačí lep) a latinským viscum (název jmelí a z něho dělaného lepu), protože z višňové smůly nebo ze jmelí se dělal lep na odchyt ptáků. Zajímavý je výraz višňovka; označuje se jím lihovina, višňový sad (proslavený Čechovem) či alej, dýmka, hůl a také kráva višňové barvy. No a o potrhlém či nedovtipném člověku se praví, že spadl z višně.

    PRŪNUS (-ī, f.) je latinsky slíva, švestka coby strom, zatímco prūnum (-ī, n.) je slíva, švestka jako ovoce. To první latinské slovo tvoří základ názvů nejen slívy, švestky, blumy, trnky, ryngle, ale i meruňky a broskve, přičemž názvy jednotlivých stromů a plodů jsou odvozeny od přídavných jen, jež za tímto latinským slovem následují.

    SLÍVA je společný název všech slív, švestek a jejich kříženců, ale u nás i název jedné kulaté peckovice s dužinou přirostlou k pecce a nářečně i švestky jako takové (proto se nápoj ze švestek nazývá slivovice). Ovoce pochází z kavkazské oblasti. Pojmenování je všeslovanského původu – možná od latinského līveō (být modravý, zsinalý), nebo ze slovinského slivъ (modravý). Slíva může být v češtině i mluvka nebo hlupák, slivoň je označení stromu, ale také ochlasty, člověka opilého jak slíva.

    ŠVESTKA je čistě české slovo pro strom či ovoce, jež se latinsky jmenuje pruna sebestica, tj. švestka arabská. Římané ji dovezli do Evropy asi 100 let př. n. l. Je považovaná za symbol věrnosti, v psychoanalýze jde o ženský sexuální symbol. Ze švestek se dělá nejen slivovice a povidlí, ale toto ovoce má i bohaté využití ve rčeních: nachytat někoho na švestkách – zastihnout ho nepřipraveného; sbalit si svých pět švestek – odejít; nevydržet do švestek – být na umření; jít do švestek – omdlít; trhni si švestkou – odmítnutí. Slangově je švestka označením pro policajta nebo šmelináře. Málo se využívá výraz švestkoví pro skupinu stromů. U nás existuje i pojmenování karle, karlátka/kadlátka. O vzniku tohoto názvu píše Bohumír J. Popelář v Urbáři pověstí brněnských (1946): Karel IV. coby markrabě moravský dal v Brně vysázet dosud nevídané stromy s modrými plody, „jimž se po latinsku prunus říká, po francouzsku, odkud přivezeny byly, les prunes“. První úrodu dal ochutnat svým rádcům, dvěma bratrům Luckům, se žádostí, aby plody pojmenovali. Prvý navrhl název „báječné ovoce Karlovo“, druhý to zjednodušil na „karlátky“.

    BLUMA, druh slívy, se k nám dostala v 16. století. Název je ze středodolnoněmeckého plume (slíva). Bluma je též lidové pojmenování pro nerozhodného, neprůbojného člověka, ve slangu i pro policajta. Někdo může být nalitej či zabouchlej jak bluma; když mluví každý o jiném, pak mluvíme já o slívách, ty o blumách.

    TRNKA je kulatý černý a trpký plod keře či malého stromku, ale také nářeční označení švestky na Moravě. Název vznikl od výrazu trn – z praslovanského tъrnъ, pichlavá část rostliny; latinsky prunus spinosa (slivoň trnka čili bodlinatá). Trnkové křoví se nazývá trnčí nebo trnkoví, trnkáč je trnkový koláč, užívané rčení je „má oči jako trnky“.

    MIRABELKA je drobná žlutá slíva, známá od 19. století. Název vznikl z řeckého myrobálanos (vonný žalud), italsky mirabelka, francouzsky a německy mirabelle.

    ŠPENDLÍK je žlutá mirabelka, jejíž název – stejně jako název krejčovského či kancelářského potřebného předmětu – vznikl z latinského spina (trn). Velmi sladké plody se využívají k výrobě marmelády, povidlí a pálenky.

    RYNGLE, případně renklóda, další druh slívy, má název přejatý z německého Ringlotte, což vzniklo lidovou etymologií z francouzského reineclaude (z původního prune de reine-Claude, tedy slíva královny Klaudie, pojmenovaná v 16. století na počest manželky francouzského krále Františka I.). V brněnské mluvě je ryngla také označení pro hlavu a dát mu do ryngle znamená zmlátit ho.

    MERUŇKA má z jazykového hlediska zajímavý osud. Její název vznikl z přídavného jména latinského názvu prunus armeniaca, tj. arménská švestka; to proto, že do Evropy se dostala v 1. století n. l. za Neronova tažení do Arménie. Odtud ovšem tento strom nepochází, dostal se tam kolem roku 2200 př. n. l. ze severní Číny. V českých zemích se začala pěstovat až v 16. století. Znamenitá je zejména meruňková marmeláda, jejíž proslulost založil roku 1832 vídeňský cukrář Eduard Sacher tím, že ji přidal do dortu pro knížete Metternicha. Meruňkovice je pálenka; z užívání už mizí slangové slovo meruna (kopací míč), vzniklé na základě podoby obou objektů.

    BROSKEV pochází také z Číny, do Evropy se dostala z Persie, odkud ji někdy kolem roku 325 př. n. l. přivezl Alexandr Veliký. V latině byla tedy pojmenována prunus persica, tj. perská švestka; staročeský název břeskev tak vznikl z latinského persica. Vedle toho existoval český název broskev, vzniklý z latinského bressica, tj. zelí. Výrazy břeskev a broskev se po čase sdružily (ještě v Jungmannově slovníku stojí vedle sebe), po čase význam „zelí“ vymizel. Název stromu broskvoň pak byl utvořen analogicky podle jabloň. Broskev byla symbolem pravdy (představovala soulad srdce a jazyka). Broskvičkou je míněna hezká dívka, ale také ženské přirození, broskvovice je pálenka, broskvoví je skupina broskvoní.

    NEKTARINKA je novodobá varieta broskve. Název byl odvozen z řeckého néktar, nápoj bohů. Oblíbené ovoce se rozšířilo až v nedávné době, v prvním vydání Slovníku spisovného jazyka českého z roku 1971 jeho název ještě nenajdeme.

    Už sám fakt, že naprostá většina pojmenování ovocných stromů a jejich ovoce je ženského rodu, ovlivnila pohled našich předků na ně a má – třeba i podvědomý – vliv také na naše současné vnímání. Příjemný pocit chuti ovoce by se ovšem měl snoubit s vědomím úcty ke generacím, jež tímto ovocem obohatily jídelníček Evropy a postupně je zušlechtily na dnešní úroveň. A neměli bychom zapomínat ani na tvůrce českého názvosloví, kteří nám umožňují stále se těšit z bohatství naší mateřštiny.

MICHAL ŽÁK

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00