Moravské zemské muzeum zapomnělo na imperialisty

Ráj černochů…

11.03.2020 17:30

    Už je po výstavě. Skončila s posledním únorovým dnem. Začala loni, a trvala od května do konce února tohoto roku. Přivábila skoro 13 000 návštěvníků. Jmenovala se Okouzlení Afrikou a probíhala v pavilonu Anthropos Moravského zemského muzea v Brně-Pisárkách. Představila díla, sochy a obrazy českých umělců od počátku 20. století až do současnosti, které okouzlilo domorodé umění afrických kmenů.

    A že těch umělců bylo: František Kupka, Josef Čapek, Emil Filla, Alén Diviš, Antonín Pelc, Jan Křížek, František Tichý, František Hudeček, Milada Marešová, Oskar Spielmann… Mnozí z nich byli na výstavě zastoupeni a s nimi i další generace, František Skála, Jiří Anderle, Jan Švankmajer, Petr Kvíčala, Jan Pištěk, Jindra Viková, Jaroslav Róna…

    Popravdě, všichni se do přízemí nevešli, protože tam byly i africké domorodé masky a plastiky. Pořadatelé chtěli ukázat souvislost, a taky proč umělci z počátku dvacátého století hledali inspiraci v umění přírodních národů. Málokdo tehdy odolal – hledali všichni – kubisti, surrealisti, expresionisti, fauvisti – a já se nedivím – dvacátá a třicátá léta jevila se dobou hospodářského rozkvětu i náhle přesycenosti, možná i vyprázdněnosti, a tak objev syrového a bezprostředního a zároveň esteticky působivého umění afrických národů byl šokující a motivující. A z Prahy se jezdilo do Paříže. A tam těch sošek a plastik bylo, ve výstavních síních, u obchodníků s uměním, na bleším trhu…

    Byla to móda, okouzlení, inspirace… Evropské umění dostalo novou injekci. 

Foto ze společného únorového křtu publikací Mravenčí a jiné práce a Okouzlení Afrikou. Zleva Jaroslav Róna, tvůrce obálky knihy Okouzlení Afrikou a kmotr knihy, Jiří Mitáček, generální ředitel Moravského zemského muzea, Barbora Půtová, autorka knihy Okouzlení Afrikou, Barbora Javorová, tisková mluvčí muzea, a Tomáš Prokůpek, autor knihy Mravenčí a jiné práce.

    Problém byl v tom, že přírodní umělci nedělali umění. Sochy a sošky a předměty byly součástí kultovních a náboženských obřadů. A estetické cítění, které jim vedlo ruku? Kde se vzalo? Inu, to máme všichni lidského rodu jaksi společné – jinak by se nám Věstonická venuše a krásná černoška nelíbily… Ale víra, že nás amulet uzdraví a černošská panenka přivábí manžela, už chybí…

    Avšak nezoufejme, i ty obrazy a plastiky inspirované přírodním uměním jsou hezké, a pěkně se na ně dívá. I na pisáreckou výstavu. Je pravda, že nebyla příliš rozsáhlá. Ale takové odsouzení, jaké se jí dostalo z pera šéfredaktorky magazínu Artalk a kritičky umění Anny Remešové, si myslím nezaslouží. Podle ní kurátoři výstavy nešli nikterak do hloubky, což ale není ten hlavní problém, ten je především „v nepřítomnosti kritického komentáře, který by do vztahu mezi evropskou výtvarnou produkcí a artefakty pocházejícími z mimoevropských zemí doplnil ještě třetí stranu: kolonialismus.“ A Anna Remešová říká, že tvůrci výstavy úplně pominuli devastující vliv imperiální politiky evropských velmocí, a průmyslové revoluce, které rozsáhlá území Orientu i Afriky degradovaly jen na dodavatele surovin. A že chybou bylo (a je) i to, že tamní obyvatelstvo hodnotíme podle našich vzorců chování. A že tehdejší zájem o přírodní umění do značné míry přispěl a přispívá „k procesům vykořisťování (přírody, lidí žijících mimo země bohatého Severu) a vytěžování zdrojů (kácení lesů, výstavba dolů na vzácné kovy), jejichž důsledky dnes zažíváme na vlastní kůži skrze klimatickou změnu a uprchlickou krizi.“

    A Anna Remešová dodává, že naštěstí, moderní, současné muzejnictví a výstavnictví vsazuje umělecká díla do kontextu a souvislostí. Bohužel však: „Když doprostřed místnosti postavíme na nízké sokly skupinu artefaktů, které pocházejí z různých zemí Afriky, bez toho, aniž bychom je konkrétněji popsali, věnovali jim dostatečný prostor, určili jejich původ, účel a příběh toho, jak se dostaly do té které sbírky nebo depozitáře, a veškerou pozornost věnujeme dílům české a československé produkce, vytváříme jasnou hierarchii mezi prezentovanými díly. Ukazujeme, co je důležité a co ne. Současné výtvarné umění ale dokáže nabídnout i velmi kritický vhled do těchto symbolických a často násilných vztahů, je proto škoda, že zde jakákoliv intervence do vystavování mimoevropských artefaktů chybí…“

    Atd., atd.

    Inu, podle A. Remešové by tedy zejména tvůrci výstavy, leč i sami umělci Kupka, Čapek, Štýrský a Toyen a další a další, i ti dnešní, Skála, Švankmajer, Róna atd., měli při svém tvoření a hledání mít na paměti, komu slouží… No, to už tady bylo.

    Ale souhlasím s Annou Remešovou, že výstava nebyla příliš reprezentativní, nepodařilo se zřejmě obstarat nejen více obrazů a plastik, ale já se nedivím. Soukromníci nejsou příliš ochotní a galerie taky ne. Paní Barbory Půtové, kurátorky výstavy jsem se ptal, proč tu není třeba obrázek Toyen Ráj černochů. Odvětila, že Moravské zemské muzeum nepřesvědčilo majitele, aby jej půjčil. No, chápu to. V té době se jednalo o jeho dražbě. Počátkem prosince 2019 byl prodán za 32 milionů korun. Bodejť by majitel riskoval.

    Ale ten obrázek bude v té knížce, která výstavu doprovází, řeka mi paní Půtová. A skutečně, je tam. A knížka, nazvaná stejně, Okouzlení Afrikou, obsahuje mnohem víc obrázků a mnohem víc textu, jsou tam snad všichni svrchu jmenovaní a jejich stručné životopisy a jejich díla a doporučená literatura, a s některými i rozhovory, v nichž se autoři pídili, co daného výtvarníka na africkém umění zaujalo a jak k němu přišel. Umělci jsou seřazeni abecedně – asi bylo těžké najít nějakou historizující linku. Ale je to moc pěkná knížka, populární učebnice moderního výtvarného umění od počátku 20. století po dnešek. Na imperialismus a jeho zhoubný vliv na umění, umělce a na nás se ale ani tam moc nedostalo. Mně to nevadí. Stačí mi, co jsem se dozvěděl, a roztomilý obrázek od Toyen.

    Knihu Okouzlení Afrikou vydalo v roce 2019 Moravské zemské muzeum. Autorky textů Barbora Půtová, Jana Jiroušková. Str. 295.

LADISLAV VENCÁLEK
Foto: autor

 

Tyoen (Marie Čermínová): Ráj černochů, 1925.

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00