Václav Havel je ve srovnání s dnešní reprezentací jednička

07.10.2021 20:43

Před několika dny mi napsal můj dlouholetý známý, který má vysokoškolské vzdělání, jakousi podivnou politickou úvahu, ve které zmínil, že Václav Havel byl americký agent. Odpověděl jsem mu, že díky předlistopadovým aktivitám takzvaného amerického „agenta“ a jemu podobných mohl záhy po listopadu 1989 svobodně vycestovat do Francie a pracovat tam po delší dobu ve svém oboru, který díky praxi ovládá opravdu excelentně.

V květnu 1979 byl Havel spolu s ostatními členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných zatčen a strávil následujících pět měsíců ve vazbě. Odtud začal psát své ženě dopisy, které se staly základem knihy Dopisy Olze, vydané roku 1983. Na podzim roku 1979 se v Praze konal soudní proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Podle biskupa Václava Malého tehdy Havel dostal nabídku vyhnout se pobytu ve vězení a odejít do USA. Havel se ale rozhodl tuto nabídku přijmout pouze pod podmínkou, že budou osvobozeni i všichni ostatní členové skupiny, což se nestalo. Od podzimu 1982 trpěl opakovanými zápaly plic. Vládnoucí režim si nemohl dovolit, aby jim již ve světě známý dramatik a disident zemřel. V únoru 1983 mu byl proto výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen. Poté byl pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti, aby se do vězení opět vrátil počátkem roku 1989, za Palachova týdne.

Moc nechybělo a Havel v kriminálu v první polovině 80. let málem zemřel. Přesto některým polistopadovým rádobyhrdinům nedělalo žádný problém mluvit o „fešáckém kriminálu“, v němž Václav Havel prožil čtyři roky svého života. Nevím, co je to fešácký kriminál, protože jsem se do něj naštěstí nikdy nedostal, i když k tomu moc nechybělo. Během několika výslechů, které jsem za „normalizace“ absolvoval, mi to ostatně bylo naznačeno.

Měl jsem tu čest s Václavem Havlem několikrát osobně hovořit. Poprvé to bylo 10. prosince 1988 v Den lidských práv, kdy se na Škroupově náměstí v Praze konala komunisty povolená demonstrace. Původně jsem se měl s Havlem ale setkat již někdy v roce 1986, v bytě brněnské protinormalizační aktivistky Jany Soukupové, která tehdy bydlela v Jaselské ulici. Na příjezd Havla jsme ale čekali marně, protože, jak jsme se později dozvěděli, byl příslušníky StB zadržen na dálnici a donucen k návratu do Prahy.

Václav Havel, který by 5. října letošního roku oslavil pětaosmdesáté narozeniny, nebyl rozhodně žádný svatoušek. Naopak, měl rád život a vše, co k němu patří. Byly mu rovněž vyčítány kontroverzní kroky, ke kterým například patřila rozsáhlá amnestie anebo také určitá shovívavost k představitelům komunistického režimu. Havel byl ale zároveň mimořádně výraznou osobností. Byl to humanista a měl příjemné chování. Vzpomínám si rád na naše poslední setkání, které proběhlo 11. října 2001 v pracovně předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Josefa Bednáře. Po vstupu do místnosti Havel překvapivě nejdříve zamířil ke mně, podal mi ruku a s nezaměnitelnou dikcí řekl: „My se již známe, že.“ Byl jsem tímto výrokem hlavy státu překvapen a také samozřejmě polichocen. Předseda ÚOHS Bednář se mne pak po skončeném jednání opatrně zeptal, zda se s panem prezidentem dobře znám. Odpověděl jsem mu podle pravdy, že jen trochu. Nezmínil jsem přitom svůj podpis pod peticí z února 1989 požadující propuštění Havla z vazby a ani moje signování manifestu Několik vět, jehož autorem byl právě sám Havel. Dokonce jsem vyhrál láhev slivovice, když jsem se nějakou dobu před listopadem 1989 vsadil s jedním univerzitním profesorem, že Havel bude brzy prezidentem. Stal se jím a získal si značný respekt, a to zejména na mezinárodním poli.

Když si v těchto dnech připomínáme výročí narození prezidenta Havla, mimoděk se nám vybaví bizarní postavičky dnešní české politické scény. Pokud jde o prezidenta Miloše Zemana, nejde ani tolik o jeho zdravotní potíže, kvůli nimž může jen těžko vykonávat svou roli, ale hlavně o jeho jednostranné mezinárodní směřování a vlastní svérázné představy o interpretaci ústavy. Premiér a předseda Hnutí ANO Andrej Babiš nám se svými aférami rozhodně v zahraničí žádnou slávu nevydobyl, spíše naopak. Na rozdíl od Havla byl skutečně agentem, ovšem agentem StB, jak definitivně potvrdil slovenský soud. V současné době plní jeho nákupy nemovitostí první stránky významných zahraničních médií. Ministr vnitra Jan Hamáček bývá nazýván „hrobařem ČSSD“, jejíž naděje na úspěch ve volbách jsou nyní malé. Pokud tato tradiční strana, kterou jsem nikdy nevolil, vymizí z naší parlamentní scény, bude to možná škoda, naznačují někteří politologové. Hamáček, který ji svým spojenectvím s Babišem k těmto koncům dovedl, je navíc nepoučitelný. Ve středeční televizní debatě totiž potvrdil, že by do podobného spojenectví šel znovu. Novinkou tohoto panoptika je pak šéf nedávno vzniklého nečitelného uskupení s názvem Přísaha Robert Šlachta. Otřepanými frázemi láká voliče, jak je tomu zvykem u čerstvě vznikajících politických subjektů, na pomyslnou antikorupci a na to, jak pošle darebáky za mříže.

Z takovýchto srovnání vychází Václav Havel, světově proslulý disident, autor eseje Moc bezmocných a poslední prezident Československa, bezpochyby jako jednoznačný vítěz. Shodou okolností mi to v uplynulých dnech nepřímo potvrdil i současný velvyslanec Ukrajiny v ČR Jevhen Perebyjnis, když řekl, že Havel, od jehož odchodu z tohoto světa uplyne 18. prosince deset let, je nyní v jeho vlasti zdaleka nejznámějším Čechem.

 

Autor: Kristián Chalupa

 

Autor fotografie: Ondřej Sláma – File:Václav Havel - Freedom and its adversaries conference.jpg, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17723377

Blog

V této rubrice nejsou žádné články.

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00