František Derfler a jeho Divadlo U stolu mi budou chybět

23.08.2019 12:20

    S hercem, režisérem a signatářem Charty 77 Františkem Derflerem, který nás navždy opustil v polovině letošního  srpna, jsem se seznámil záhy po jeho příchodu do Mahenovy činohry v roce 1980. Pracoval jsem  tehdy v Mahence jako kulisák. S Františkem jsme se postupně dost sblížili. Občas mi půjčoval zakázané tiskoviny.

    Naše cesty se pak částečně rozdělily v roce 1985, kdy jsem přešel do propagace tehdejšího Satirického divadla Večerní Brno “prodávat humor”. Dále jsme se ale potkávali a velmi mne potěšilo, když se po listopadu 1989 stal uměleckým šéfem Mahenovy činohry, kterým zůstal až do roku 1997. Během našich setkání jsme nemohli tradičně nevzpomenout na kulisáckou legendu a recesistu Václava Dědka.

    František připomněl, jak již v roli šéfa Mahenovy činohry si opět jednou pozval Vaška Dědka na kobereček. Bylo to někdy koncem roku 1990. Když Dědek v pracovně šéfa usedl, začal mu nadřízený důrazně vytýkat, že nemůže donekonečna tolerovat opakující se Dědkovy opilecké výstupy, kterými často narušoval samotná představení. „Velmi nerad, ale pokud se to ještě jednou zopakuje, budu muset s tebou rozvázat pracovní poměr. Václave, myslím to naprosto vážně, že takovéto excesy nelze stále tolerovat,“ kázal důrazným hlasem kulisákovi, který beze slova poslouchal. Když Derfler dokončil svou pohrůžku, Dědek mu odpověděl svým obvyklým absurdním stylem: „Franto, my dva se přece vždycky dohodneme“.

    František, když na tuto historku vzpomínal, se vždy musel zasmát tomu, jak byl výrokem kulisáka odzbrojen. Stejně tak jsme oba opakovaně vyprávěli tragikomickou historku, když někdy na podzim roku 1988 byl Derfler po odchodu ze setkání Chartistů zadržen v blízkosti kostela U svatého Jakuba dvěma příslušníky StB, kteří ho požádali, aby je následoval na oddělení Veřejné bezpečnosti v Běhounské ulici. Tam byl nekompromisně vyzván, aby ihned vyložil na stůl všechny věci z příruční tašky. V tu chvíli si zadržený chartista uvědomil, že má v tašce osobní dopis Václavu Havlovi, který se týkal vydání esejů Josefa Šafaříka v edici Studnice. Nechtěl proto v žádném případě připustit, aby si text dopisu přečetl někdo jiný než adresát. Když Franta vytahoval obsah tašky, rychlým pohybem si dopis nacpal do úst a začal rychle žvýkat. V tu chvíli se na něho ihned vrhl estébák ve snaze vyrvat mu text z úst. Chytil Frantu za ruku, palcem pravé ruky projela ostrá bolest. Derflerův palec byl vyvrácen, ale text dopisu budoucímu prezidentovi z větší části zmizel v trávicím traktu. Žádná pochoutka to nebyla. Po skončení výslechu byl Derfler v doprovodu uniformovaného příslušníka VB odveden na ošetření do polikliniky v Zahradníkově ulici. Souvislý obsah textu a adresáta ze zbytku pomuchlaného papíru, který zadržený nestačil spolknout, estébáci ale nezjistili.

    Mimořádná zásluha mého již zesnulého kamaráda Františka Derflera spočívala v založení a provozování Divadla U stolu. Byla to jedna z řady nezávislých paralelních aktivit, které se snažily ještě za totality čelit potlačování české kultury. Šlo o společenství lidí, kteří chtěli scénicky číst či jednoduše inscenovat texty autorů, jejichž jména byla systematicky vymazávána z české kultury. Činnost Divadla U stolu byla úzce spjata s brněnskou samizdatovou edicí Studnice, vycházející v letech 1984 až 1989. U zrodu divadla stál kromě Derflera filozof Josef Šafařík, herec Jan Vlasák, dramatik Milan Uhde, výtvarník Rostislav Pospíšil a jiní.

    S Frantou jsme se ještě letos občas potkávali na nedělní bohoslužbě v Kostele svatého Tomáše na Moravském náměstí. Prohodili jsme vždy pár slov a šli domů na oběd. Věděl jsem, že je vážně nemocen, ale nepřipoutěl jsem si, že tak nečekaně odejde. František Derfler a jeho Divadlo U stolu zůstanou pro mne navždy nezapomenutelným pojmem a budou mi hodně chybět.

KRISTIÁN CHALUPA
 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00