Generál Emil Boček slaví 95. narozeniny

    Přečtěte si vyprávění genmjr. Emila Bočka. Na Syndikátu novinářů jižní Moravy nám podrobně vylíčil svoji strastiplnou cestu z Brna přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko do libanonského Bejrútu. Psal se rok 1939. Po téměř 80 letech si pamatuje každou maličkost, na některé události nelze zapomenout…

24.02.2018 15:00

Genmjr. Emil Boček na výstavě „Rytíři nebes – fragmenty“ v Technickém muzeu v Brně.

>><<

    Můj kamarád se jmenoval Bořivoj Sedlák, byl o rok starší než já. Měl Jawu 100 Robota. Tenkrát se poprvé objevila i Jawa Duplex s nožním řazením, dvěstěpadesátka. Řazení jsem okopíroval a namontovali jsme je na Robota. Bořivoj se zúčastnil Heinzovy motocyklové soutěže. Všichni se divili, že má nožní řazení, to nikde nebylo. Dojel na zlatou…

>><<

    Jednoho dne přišel Bořivojův táta s myšlenkou, že bychom mohli jít ven. Říkal, že naši legionáři si vybojovali republiku už během první světové války, a že bychom si z toho měli vzít příklad. Já už jsem otce neměl. Můj nejstarší bratr Honza pracoval v tehdejších Západomoravských elektrárnách v Nové ulici. Šli jsme za ním. Řekl jsem mu, že chceme jít do legií. Bratr namítal, že je moc brzy, doporučoval, ať zatím nikam nechodíme. Až bude čas, řekne nám, kdy je vhodné odejít. A ještě dodal: Pokud si to nerozmyslíte, než přejdete tuto chodbu, už vás povedou. Slíbil jsem, že neodejdeme.

    Pár dní nato se vdávala moje starší sestra…

    V pondělí ráno jsem vstal, nic jsem na sobě nedal znát, vypadalo to, jako bych jel do práce. Matce jsem řekl, že jedeme s Bořivojem lyžovat. Paní Sedláková nám udělala krabici jídla na cestu. S lyžemi jsme se vydali do Brněnských Ivanovic na vlak. Všichni se vyptávali, kam jedeme. Přece lyžovat! Vystoupili jsme v Brně na pátém nástupišti. Na peronu jsem si uvědomil, že ve vlaku zůstala krabice s jídlem. Utíkal jsem zpátky, už byla pryč.

    V autobusu do Hodonína s námi cestovalo několik esesmanů. Seděli jsme vzadu, nevšímali si nás. V hospodě, kde jsme se pak na chvíli zastavili, se znenadání objevili financi, rychle jsme se schovali do kuchyně. Druhý den nás převezli z Hodonína na moravsko-slovenské pomezí a poté až do Trenčína.

    Domluvili jsme se, že budeme přecházet v Petržalce. Všude byli vojáci. Říkal jsem: Kamaráde, brácha měl pravdu, uděláme krok, a už nás povedou. V nádražní restauraci nám chtěl číšník vyměnit 100 našich korun za 50 slovenských. Povídám: Není to málo? A šel jsem se zeptat, kolik stojí lístek do Trnavy. Myslel jsem, že Trnava je na Slovensku, jenomže v té době byla už zabraná. Měl jsem 50 drobných korun, ty stále platily, zatímco papírové bankovky už jsme nemohli použít. Číšník nám pak ještě vyměnil další peníze.

    Když jsem kupoval lístky, stál nedaleko policajt. Ptal se, co tam budeme dělat. Jedeme lyžovat! „Tam žádný sníh není.“ Kdo vám to říkal? Včera přijeli kluci, leží tam půl metru sněhu. A odešel jsem. Zajímal jsem se, kdy pojede vlak do Trnavy. „Teraz.“ Co to je? Zeptal jsem se ještě několika dalších lidí, všichni odpovídali "teraz". Neměl jsem tušení, co tohle slovo znamená.

    Nastoupili jsme do vlaku. Všimli si nás nějací lidé, ptali se, kam jedeme. „Chlapci, Trnava je v Maďarsku, v Seredi musíte vystoupit, to je poslední stanice.“ Tak se i stalo. Rozhodli jsme se, že přespíme ve stohu. Vyhrabali jsme díru, Bořivoj do ní vlezl, já za ním. Za chvíli říkám: Vylez, musíme jít, tady bych zmrzl. Cesta do Galanty trvala asi hodinu, k ránu jsme byli na místě…

    Bořivoj říkal, že jakmile přijedeme do Maďarska, přihlásíme se prvnímu policajtovi a pojedeme do Jugoslávie. Což samozřejmě nebyla pravda. Když jsem v Galantě uviděl nápis Magyarország, říkal jsem si: To je dobré, jsme v Maďarsku. Na nádraží jsem se zeptal, kolik stojí lístky do Budapešti, a jestli nám je prodají za naše peníze. V každé stanici byli policajti, jeden chtěl hned doklady. Ukázal jsem mu legitimaci z dráhy, byla na ní fotka.

    Okamžitě nás sbalili, vyslechli a šoupli do basy. Byli tam tři Pražáci, studenti. Vysvětlili nám, jak to v Maďarsku chodí. Že tam naše lidi chytají a zavírají. Jenomže přes maďarské území se musíme nějak dostat, jiná možnost není. Za překročení hranic byly tři dny. Pražáky právě propouštěli, mohli jsme odejít společně s nimi. Policajti nás dovedli na hranice: „Tam je Slovensko, běžte, odkud jste přišli!“

    Vrátili jsme se do Galanty. Orientovali jsme se podle dráhy, podle vlaku. Na nádraží jsem se zeptal, jestli nám prodají lístky do Budapešti. Řekli, že ano. Študáci z Prahy nám dali maďarské peníze – pengő, my jsme žádné neměli. Chvíli jsme se dohadovali, jestli vlak, který stojí u nástupiště, pojede do Maďarska nebo na Slovensko. Řekl jsem Bořivojovi: Já jedu do Maďarska, ty si dělej, co chceš. Tak jsme se rozloučili.

    Po chvíli na mě Bořivoj pískal a volal, že půjde se mnou…

    Když jsem kupoval lístky, zavolali na nás policajty. A opět jsme skončili v base. Vzápětí se objevili i naši známí Pražáci. Za sedm dní nás propustili a šoupli na hranice. Rozloučili jsme se s pražskými kamarády a vydali se vlastní cestou. Šli jsme celý den, byla už skoro tma. Náhle jsem uviděl chaloupku, svítilo se v ní, vešli jsme dovnitř. Požádali jsme, aby nás nechali přespat. Mluvili česky, ten pán pracoval dlouho v Brně. Dostali jsme jídlo. Jejich dcera slíbila, že nám opatří jízdenky do Budapešti. Dodnes si pamatuji, že jeden lístek stál 5,10 pengő.

    Ráno jsme odjeli do Budapešti. Na Gő utca 17 jsme našli francouzský konzulát. Sepsali tam s námi protokoly a vyfotografovali nás. Bydleli jsme u jedné paní, bylo jí 82 let. Jíst jsme chodili do vedlejší restaurace.

    Za pár dní se jelo do Szegedu. Bylo nás celkem deset. Spali jsme v restauraci a čekali na druhou skupinu, která měla dorazit následující den. Poté nás měli převést přes hranice do Jugoslávie. Jenomže policajti nás všechny pochytali. Za týden jsme se ocitli znovu v Budapešti. Ve vězení – v pověstném Toloncházu! Mně ještě nebylo 17 let, skončil jsem mezi mladistvými. Hrůza, hrůza. Samý cizinec, samý Maďar. Nejhorší řeč, kterou jsem ve světě poznal, je maďarština. S nikým se nedomluvíte.

    Každý den se chodilo na vycházku za drátěný plot, asi půl hodiny, pořád dokola. Díky tomu jsem se potkal s našimi chlapy. Kde seš? Musíš jim říct, že ti je osmnáct. Dodnes nevím, jak jsem to tenkrát vysvětlil, ale už další den jsem byl mezi našimi. Ve veliké místnosti nás bylo asi osmdesát. Sedět jsme mohli na betonovém soklu, který zabíral asi třetinu z celkového prostoru. Jeden záchod a jeden kohoutek na vodu. Ale zvládli jsme to. Dali nám ešus bez příboru, polívka se vypila, jídlo jsme jedli rukama.

    Na vycházky jsme chodili po železných schodech kolem stolárny. Našel jsem tam tvrdé dřevo a na smetisku kus staré pilky. Nabrousil jsem nůž a vyřezával lžičky… ty jsem prodával. Kdosi mi dal 100 dinárů. Říkal jsem si, k čemu mi jsou dináry? Ale což, třeba se někdy budou hodit. Skutečně se hodily…

    V Toloncházu to nebylo jednoduché. Francouzi nás naštěstí podporovali finančně a posílali nám jídlo. Říkal jsem si: Přece nebudu chodit po kriminálech, asi se vrátím domů. Počítal jsem, že ve vězení strávíme pár dní, a pak nás zase šoupnou na hranice. Ale kdepak – byli jsme tam dva měsíce, po návratu by mě doma určitě zavřeli. Nebylo cesty zpět…

    Bořivoj na čas onemocněl a chytil se nějaké jiné party.

    Odvezli nás do Sence. Vystoupili jsme z vlaku a Maďaři nás vedli na slovenskou hranici. Jeden hlídal, další dva šli vyjednávat se slovenským financi, aby nás pustili. Že dostanou peníze, hodinky, fotoaparáty… Nepustili nás. Vesnice byla vzdálena asi 800 metrů, pár lidí se sebralo a šlo tím směrem. Financi začali křičet a střílet. Všichni se dali doleva, byly tam vinohrady a les. Já jediný jsem utíkal doprava.

    Šel jsem celý den, až do noci, byla tam řeka a kopky kukuřice. Sedl jsem si a usnul. Ráno mě něco probudilo. Uviděl jsem několik lidí. Hned mi blesklo hlavou: Jdou po mně! Skočil jsem do řeky a padl po prsa do vody. Přebrodil jsem na druhou stranu. Co teď budu dělat? Volal jsem, nikdo se neozýval. Musím jít, nebo zmrznu. Zcela promočený jsem k večeru došel do stejné vesnice, kde už jsme jednou byli. Našel jsem onen domek, vlezl dovnitř a vysvětlil, že nás zase chytili. Pán domu mi dal talíř polívky a dva krajíce chleba, padlo to do mě jako malina. Oblečení jsme sušili u kamen. Asi za hodinu, možná hodinu a půl, přišla paní. Sotva mě uviděla, začala bědovat, že tam nemůžu být, že by je zavřeli a kdesi cosi. Sebral jsem vlhké oblečení a odešel směrem k nádraží. Nedaleko byla velká hromada nepálených cihel. Tam jsem čekal až do rána, než lidé začali chodit na vlak. Nenápadně jsem se mezi ně zapojil.

    Za 5,10 pengő jsem si koupil lístek do Budapešti, tentokrát naštěstí bez problémů. Do odjezdu vlaku jsem se pro jistotu ukryl v nedaleké dřevěné kadibudce. V Komárně se přestupovalo do jiného vlaku. Vzpomínám si, že před Budapeští kdosi chtěl, abych mu půjčil svoji jízdenku, pronásleduje prý ho konduktér. To jsem samozřejmě neudělal. Černý pasažér pak vyskočil za jízdy do sněhové závěje.

    V Budapešti jsem měl domluvený kontakt. Byl to kluk, který uměl česky. Slíbil, že mě někam zavede. Když jsem uviděl schody a oválnou tabuli, utekl jsem. Měl jsem obavu, že mě zase zavřou. Nechal jsem se odvést na Fő utca k francouzskému konzulátu. Hlídkoval tam policajt. Až do večera jsem chodil kolem dokola, ale neuspěl jsem. Zašel jsem do bytu, kde jsme před časem bydleli. Stejná písnička, jako v oné vesnici. Paní bědovala, že mě u sebe nemůže nechat, protože by ji zavřeli.

    Byli tam kluci podobného věku jako já. Zavedli mě do průchozího baráku s dvorem. Domovník uměl česky, slíbil, že mě nechá přespat. Předpokládal jsem, že druhý den dostanu byt na francouzském konzulátě. Opět jsem chodil kolem budovy, opět jsem neuspěl. Domovník slíbil, že mě nechá u sebe ještě jeden den… a konec! Všechno se opakovalo, ani další den jsem neuspěl…

    Taxíkem jsem se nechal odvézt na polský konzulát. Nemohli jsme se domluvit. Říkal jsem: Nic po vás nechci, dejte mi jen bumážku na hotel. Podařilo se! Přespal jsem v hotelu a od rána zase chodil kolem francouzského konzulátu. Policajt byl u budovy jako „přišitý“. Vedle byla restaurace, naobědval se v ní… a po delším čase se podíval do zrcadla. Měl jsem holou hlavu, všude nás stříhali. A kdo chodil holohlavý? Kriminálníci. Rychle jsem nasadil čepici, zaplatil a vyrazil ke konzulátu. Naproti zastavilo auto, řidič volal na policajta. Přidal jsem do kroku a podařilo se mi vniknout do budovy. Spustili na mne francouzsky. Říkám: Čeko, Čeko. Tak začali česky. Vysvětlil jsem, odkud přicházím. Jejich první slova byla, jestli vím, že na hranicích dva zastřelili. To jsem pochopitelně netušil. „Sedneš na autobus a pojedeš na Dohány utca 16, tam je ta a ta paní.“ Chtěl jsem si to napsat. „To nesmíš, všechno si musíš zapamatovat.“

    Byl to pavlačový byt. Zazvonil jsem, Guten Morgen, a začali jsme se domlouvat. Nešlo to. Pak ještě přišel manžel a několik dalších lidí, nakonec i Slovák, s kterým jsem se domluvil. Vzali mě mezi sebe. Každý den koupili krabičku cigaret, půl litru hruškovice, vykouřili to a vypili. Jednou byly na oběd nudle s mákem. „To nežerem!“ Říkám: Kluci, já si to vezmu. Jednu porci jsem snědl, druhou si schoval na večer za okno.

    Přišla další parta. Podplukovník Alois Kubita, to jméno do smrti nezapomenu. Vytvořili jsme skupinu a jeli směrem na Tompu, na jih. Z nádraží jsme se dostali taxíky blíž k hranicím a pak ještě jeli kousek povozem. Měl tam být průvodce a převést nás do Jugoslávie. Ten tam ovšem nebyl. Řekli jsme, že neslezeme z vozu. Povozník vyhrožoval, že zavolá žandáry. A kde je ta Jugoslávie? „Když půjdete tímto směrem, za půl hodiny jste tam.“

    Bylo nás deset chlapů a jedna ženská. Jako jediný jsem měl kompas, koupil jsem si ho, když jsem vyšel podruhé z kriminálu. Peněz bylo dost. Říkal jsem si: Musíme jít jihozápadním směrem, abychom se nedostali do Rumunska. Šli jsme celou noc. Zatímco ostatní čekali v lesíku, jeden Slovák, co uměl maďarsky, se vydal spolu se mnou na nedaleký statek: „Kde je Jugoslávie?“ Čeledín řekl: „Podlezete támhleten ostnatý drát a jste v Jugoslávii. Ale spěchejte, v zelené boudě, odkud slyšíte štěkání psa, spí financi.“ Rychle jsme se vrátili do lesíka a podlezli drát…

    Před námi se otevřelo veliké město a veliká střelnice. Nějaký pán nás zavedl na vojenské velitelství. Přišel velitel: „Asi vás budu muset předat zpátky, odkud jste přišli, do Maďarska.“ Hlídali nás dva vojáci, nic nám nedali. Jednoho jsem požádal, aby nám koupil špek a chleba. Naštěstí jsem měl oněch 100 dinárů. Tak jsme pojedli. V pět hodin přišel velitel a oznámil, že pojedeme do Bělehradu.

    V Bělehradu nás ubytovali, udělali fotky a sepsali protokol. Bylo nás padesát, měl nás na starosti jeden oficír. Oznámil nám, že pojedeme do Řecka. Když jsme čekali na půlnoční rychlík, objevili se na nádraží esesmani. Zavolali jugoslávskou policii, přijelo osm zelených antonů, naložili nás a odvezli do školy. Prý něco nesedí v našich papírech. Starali se o nás až do další půlnoci. Druhý den jsme mohli odjet vlakem do Řecka.

    Pak už bylo všechno mnohem jednodušší. Přespali jsme v Soluni, druhý den přijeli do Cařihradu a přepluli bosporský kanál. Každá skupina měla na programu prohlídku Cařihradu, naše bohužel ne. Což jsme nevěděli. Když jsme pak přijeli do Bejrútu, dali nám za neuskutečněnou prohlídku peníze. Hodně peněz. Každý večer jsme je chodili utrácet do města. Ubytovali nás na okraji pouště, v kasárnách cizinecké legie.

    Za nějaký čas přijela loď a odpluli jsme do Alexandrie. Přečkali jsme noc, nikdo nesměl vystoupit, a druhý den jsme odpluli do Marseille. Tam jsem podepsal pětiletý závazek v cizinecké legii. Jenomže mezitím vypukla válka, všechno se změnilo, nastoupil jsem do Československé armády. V Agde mě vycvičili na telefonistu. Odjeli jsme na frontu. Každý vyfasoval pět nábojů, pušky byly z roku 1864…

Vyprávění genmjr. Emila Bočka zaznamenal
JAROSLAV BOBEK
Foto: autor

>><<

    Genmjr. Emil Boček (* 25. února 1923, Brno-Tuřany) je český válečný veterán druhé světové války. V roce 1939, v 16 letech, odešel tajně z domova. V létě 1940 se zúčastnil se bojů ve Francii. V září téhož roku absolvoval pilotní výcvik ve Velké Británii a byl přijat do Královského letectva – Royal Air Force (RAF). Sloužil jako mechanik u 312. stíhací perutě. Roku 1943 byl na výcviku v Kanadě a od října 1944 sloužil jako pilot u československé 310. stíhací perutě. Na svém kontě má 26 operačních letů. Z letectva odešel v roce 1946. Po válce si otevřel opravnu motocyklů, po roce 1948 byl zaměstnán v Mototechně. Od roku 1958 pracoval jako soustružník ve Výzkumném ústavu Československé akademie věd a v letech 1983–1988 u firmy Drukov. Po roce 1989 byl postupně povýšen na kapitána, majora a plukovníka ve výslužbě. V květnu 2014 ho prezident republiky jmenoval brigádním generálem, o tři roky později generálmajorem. V roce 2010 byl oceněn Řádem Bílého lva za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost. Jeho vnukem je paralympijský reprezentant, cyklista Ivo Koblasa (* 1993).

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00