Jubileum fotoreportérky Heleny Kupčíkové

05.08.2013 16:05

Ctěná paní místopředsedkyně jihomoravské regionální rady Syndikátu novinářů České republiky Heleno Kupčíková,

    pokorně jsem vzal na vědomí, že své životní jubileum, patřící už mezi ty označované jako významné, nemíníš slavit 6. srpna, což je datum z Tvého rodného a křestního listu, ale až dva dny před svými jmeninami. Neználkům tedy prozradím pouze to, že jsi plnoletá, máš volební právo, ale jsi také už dokonce babičkou.

    Jubilantka se narodila Marii a Michalu Patassyovým v obci Dolný Bar (okres Dunajská Streda). V Popradu se vyučila fotografkou a toto řemeslo, které je i uměním, se stalo jejím celoživotním povoláním. Vybavena školní praxí ve fotoateliérech i desetiměsíční zkušeností z rentgenové laboratoře v jedné z bratislavských nemocnic zakotvila v Československé tiskové kanceláři ve slovenském hlavním městě. Když se provdala na Moravu, získala po několikaměsíční práci na brněnském veletržním výstavišti místo v brněnské redakci Československé tiskové kanceláře. Odtud vedla její cesta do redakce deníku Rovnost, kde setrvala 17 roků, a poté byla fotografkou Magistrátu města Brna. Její profesionální fotoreportérská práce byla vícekrát oceněna v řadě soutěží. Za připomenutí stojí rovněž výstavy jejích fotografií v Brně, Blansku a Pozořicích, v městysu, který je nyní jejím domovem. Co nejraději fotí? Tvrdí, že vše, co se pohybuje. Rád toto její vyznání komentuji konstatováním, že to skutečně umí. Dodávám, že je i vynikající kuchařkou a štědrou hostitelkou, což mohou potvrdit nejen bližní z její rodiny, ale i novinářští kolegové a kolegyně.

BOHUMIL HLAVÁČEK

Foto: Hana Zejdová

 

V červnu 2012 jsme v BrnoŽurnálu publikovali fotografie:

Z archivu Heleny Kupčíkové

Vzpomínky na královnu

 

06.08.2013 12:40

    Psal se rok 1977. Někdy počátkem léta se v redakci Rovnosti začalo povídat, že k nám nastoupí nová fotoreportérka. Byli jsme zvědaví, kdo to je – koneckonců jako vždycky, když se na pracovišti objeví někdo nový. Přišla paní Helena Kupčíková…

    Tenkrát jsem pracoval v oddělení zemědělství a potravinářského průmyslu. Byli jsme mladí, novinářská profese nás bavila, snažili jsme se být všude, kde se něco šustlo. Jižní Moravu jsme pročesávali doslova křížem krážem. Helenka s brašnou přes rameno a fotoaparátem v ruce většinou jezdila s námi. Nebylo snad jediné události, u které by chyběla. Psali jsme hlavně o lidech, o tom, co se přihodilo v jednotlivých regionech. S Helenkou často vzpomínáme, jak jsme v prachu a žáru slunce běhali po polích za kombajny, „prolézali“ objekty živočišné výroby, nejrůznější sklady či výrobní haly potravinářských závodů. Na jižní Moravu často přijížděly významné návštěvy – ministři, předseda vlády i prezident republiky. U všeho jsme museli být…

    Mladí novináři si dokáží jen stěží představit, jak jsme tenkrát všechno stíhali. Ještě v pět hodin odpoledne jsme byli kdesi na Břeclavsku či Znojemsku, a pak jsme se museli co nejrychleji přesunout do Brna (řidiči Erich, Béďa a Roman se snažili, seč mohli). Už v autě jsme si psali poznámky, abychom stihli uzávěrku a nebylo zbytečné dusno v tiskárně. V redakci dostal článek konečnou podobu, písařka ho přepsala na stroji a poklusem jsme ho donesli o dvě patra níž sazečům. Nebyly mobilní telefony a e-maily, o počítačích neměl nikdo ani tušení.

    Jenomže pozor – u všeho s námi byla také Helenka Kupčíková. A ta to měla ještě těžší. Všechno snímala na černobílý film, digitální fotoaparáty nebyly. Pokud si pamatujete, jak se vyráběly klasické papírové fotografie, dovedete si jistě představit, co bylo třeba udělat, než snímek dostala tiskárna, aby z něho následně vyrobila štoček pro rotační tisk. Vyvolat a usušit film, najít vhodné záběry, osvítit fotografický papír, vyvolat, ustálit a usušit fotografie. A navíc do poslední chvíle nevíte, jestli z toho filmu vůbec něco „vyleze“. Na dveře temné komory, v níž fotoreportérka pracovala, nejednou bušil šéfredaktor či některý z redakčních kolegů. Úpěnlivě prosili, aby Helenka svou práci urychlila. Dnes zmáčknete spoušť, podíváte se, jestli je obrázek v pořádku, popřípadě pořídíte jiný záběr, fotku stáhnete do počítače – a je vymalováno…

    Čas utíká jako voda. Paní Helena Kupčíková pracovala v Rovnosti rovných 17 let. Já jsem se s ní denně potkával 9,5 roku, poté jsem odešel na jiné pracoviště. S odstupem let se naše cesty opět zkřížily. Helenka je místopředsedkyní jihomoravské regionální rady Syndikátu novinářů ČR. S kolegy Janem Mervartem, Jaroslavem Štěpaníkem a dalšími se za ní často zastavujeme na sekretariátu v Brně v Mečové ulici, kde „úřaduje“ pro novináře. Není divu, že u dobré kávy, kterou nám vždycky uvaří, se často vzpomíná na dávno minulá léta, kdy jsme byli mladí a neklidní, občas i trochu unavení z práce a nočních služeb v redakci, ale druhý den opět svěží. Novinářskou profesi jsme měli rádi a neuměli si představit, že bychom dělali něco jiného. Taková byla a je i fotoreportérka Helena Kupčíková – občas nazlobená, že něco nestíhá, ale vždycky ochotná, přátelská a obětavá. Máme ji rádi…

    Helenko, za všechny bývalé kolegy z Rovnosti Ti přeji všechno nejlepší k významnému životnímu jubileu. Těším se, že nám příště u kávy opět ukážeš nejnovější fotky svých dětí a vnuků, které máš tak ráda. A pokud uvaříš i dobrou dršťkovou polévku, sneseme Ti modré z nebe. Hodně zdraví, úspěchů a spokojenosti!

JAROSLAV BOBEK
 


Objevil jsem dva archivní obrázky, na nichž jsem „zvěčněn“ s Helenkou Kupčíkovou. Vlevo: Oběd v lese na pokusném pozemku tehdejší Vysoké školy zemědělské v Brně. – Vpravo: Pohled do hlediště Mahenova divadla v Brně při oslavách 100. výročí založení Rovnosti (1985). Paní Helenka sedí v první řadě, druhá zleva.
 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00