Sklář, novinář, chatař, vinohradník – vším byl a je rád…

Libor Honza slaví 90. narozeniny

13.06.2015 09:05

    Před 90 lety – 13. června 1925 – se narodil v Květné, v obci Strání nedaleko Uherského Brodu, novinář Libor Honza. Kolega, kamarád, dobrý člověk, kterého si vážíme, máme ho rádi. Vždycky, když spolu hovoříme, vzpomínáme na něco, co se stalo kdysi dávno. Hlavně Libor vzpomíná, protože my poněkud mladší toho přece jen pamatujeme o trochu méně než on.

    V Květné funguje od roku 1794 sklárna. Za oněch 221 let dokázala uživit spoustu místních obyvatel, hlavně mužů. Jistě – byla léta bohatá i hubená, ne vždy se dobře dařilo. Také Libor Honza zde začínal. Po ukončení měšťanské školy se vyučil brusičem skla. Psal se rok 1943. Po válce se stal účetním ve skladu. Jenomže krátce poté byl povolán na vojnu a se sklářským řemeslem a vším, co s ním souvisí, byl konec. Dva roky sloužil v armádě jako dálnopisec, a to ho svým způsobem profesně poznamenalo…

    V říjnu 1949 byl přijat do tiskového podniku Rovnost jako dálnopisec a archivář. Z té doby rád vzpomíná hlavně na Vojtu Kramáře. O pět let později přestala Rovnost vycházet jako deník, mnozí zaměstnanci museli opustit svá místa, jiní byli přeřazeni na nová pracoviště. Libor se stal korektorem. Člověkem, který orlím zrakem bdí nad příspěvky svých kolegů-redaktorů, snaží se uvádět některé jejich „nešťastné“ formulace, textové chyby či překlepy do souladu s pravidly českého pravopisu. Na to se v redakcích v minulosti hodně dbalo, za chyby jsme byli vždycky nemilosrdně pranýřováni. Libor Honza si vedl velmi dobře, po složení všech kvalifikačních zkoušek se stal vedoucím korektorny.

    O nějakých dvanáct let později se všechno opakovalo. Libor nastoupil jako technický redaktor do deníku Obrana lidu. I ten však časem zrušili (začal vycházet jen jako týdeník v Praze) a Libor si musel hledat jiné místo. Naštěstí začala znovu vycházet Rovnost, kam se po letech vrátil – tentokrát jako technický redaktor. Sám vždy připomíná, že byl součástí skupiny kolegů Antonína Hančla a Jaroslava Nováka – lidí, které jsme my starší dobře znali (mnozí z nás pochopitelně až z pozdější doby) a velice rádi s nimi spolupracovali.

    Ve výčtu toho, čím Libor Honza v brněnských redakcích prošel, nelze zapomenout ani na závěrečnou kapitolu jeho profesního novinářského života. V roce 1965 přešel na uvolněné místo vedoucího vydání do redakce Svobodného slova, kde pracoval až do důchodu. Jako technický redaktor ještě externě vypomáhal v tehdejších redakcích Práce, Zemědělských novin a Lidové demokracie.

    Snad mohu být při této příležitosti trochu osobní. V novinářském řemesle jsem si vždycky vážil kolegů, kteří si na nic nehráli, začínali – jak se říká – od píky, poznali i technickou stránku výroby novin, dokázali nakreslit „špígl“ a třeba i pomoci metérům a sazečům v tiskárně, když se neúprosně blížila uzávěrka. Vždycky jsem měl pocit, že to patří k novinářskému řemeslu. Techničtí redaktoři byli často jakýmsi hromosvodem, na který se valily blesky ze všech možných stran. Libor jistě ví, o čem mluvím. Občas to schytal od píšících redaktorů, jindy přišla sprška z tiskárny, někdy i od čtenářů. V tomto obdivuhodném, neustále se opakujícím kolotoči, vydržel téměř 40 let.

    Nabízeli mu místo v Československém rozhlasu, zůstal však věrný novinám. S vyznamenáním vystudoval večerní novinářskou školu, vedl kurzy technických redaktorů, získal různá ocenění, v šedesátých letech dokonce i několik medailí za přední umístění v lyžařských závodech.

    Ještě na něco nesmíme v této slavnostní chvíli zapomenout. V roce 1969 začal Libor budovat v Nebovidech nedaleko Brna chatu. Trvalo mu to dva roky. Rád tam jezdí, je tam šťastný. Dokonce se věnuje i vinařství. Spolu s kolegy jsme k němu na chatu a do vinohradu jezdili – vždy v červnu, u příležitosti jeho narozenin. Klub novinářů-seniorů zařadil tato pravidelná setkání do svých každoročních plánů. Letos jsem Libora přemluvil, abychom učinili výjimku. U příležitosti jeho kulatého životního jubilea přece nemůžeme chtít, aby nás na své zahradě obsluhoval. Tentokrát s radostí obsloužíme my jeho…

    Libore, hodně zdraví a spokojenosti! Brněnští novináři Ti přejí všechno nejlepší k narozeninám!

JAROSLAV BOBEK

 

V kruhu svých kolegů a přátel (beseda s historičkou Milenou Flodrovou).

Foto: Petr Michl

 

Liborovi

    Libor Honza má devadesát... Měl to štěstí, že se narodil za první republiky, v době, kdy se zdálo, že další desetiletí budou mít klidný průběh, že svět a republika se budou rozvíjet v mezích zákona a cestou bystrého pokroku. A měl štěstí, že v době válečného běsnění nebyl ještě dospělcem, avšak už rozum bral...

    V Květné na moravsko-slovenském pomezí, kde se narodil a vyučil brusičem skla, byl Libor aktivním mladým mužem, hrál volejbal a lyžoval a byl velkým čtenářem a organizátorem společenského života. A protože byl duch hloubavý a angažovaný, nabyl dojmu, že novým poměrům pomůže nejvíc, když vstoupí do strany sociálně demokratické. Stalo se v roce 1945. „A sociálním demokratem jsem zůstal duší i tělem,“ povídal mi onehdy u kafíčka, které nám uvařila dobrá duše Helenka Kupčíková. „Jenže po Vítězném únoru sociální demokracii spolkli komunisti. A já jsem chtěl jít na odbornou sklářskou školu do Železného Brodu. Jenže mně nevzali a místo toho mně chtěli poslat do dolů. Odmítl jsem, a tak jsem dostal stranickou důtku....“ (Druhou dostal v době maďarských událostí za to, že nenastoupil do pohraničního sboru na maďarsko-slovenské hranici). Libor zůstal ve sklárnách, po válce přešel do účtárny a čekala ho vojna. Protože uměl psát na stroji, přidělili ho ke spojařům a k dálnopisu. Rukama mu procházely informace tajné i choulostivé...

    „Ale víš co, říká Libor, nechme to spát. Vzpomeňme raději na ty dobré lidi, s kterými jsem se setkal v novinách. Ať to bylo v Rovnosti nebo ve Svobodném slově nebo v Obraně lidu či Lidové demokracii, kde jsem vypomáhal...“

    Nojo, povídám, dnes už plno lidí, co s námi sloužili, není... Já vím, že tě zpovídal i Jarda Bobek, myslím, že popsal tvou novinářskou anabázi, najmě působení v Rovnosti a Obraně lidu – a tak mně pověz něco o Svobodném slově – tam jsi vlastně strávil čtvrtstoletí života, pověz, na koho nejraději vzpomínáš. Myslím, povídá Libor, že nejsem sám, když vzpomenu na Pelouška, dobrou duši, nejen že je z Nebovid jako já, ale byl to tichý, klidný človíček a všeuměl, kterého si vedení Slova zvalo, když doma potřebovali něco opravit nebo upravit. A měl jsem rád Ludvu Durkalce. Ten psal podobně jako ty, s jistým nadhledem a někdy i s humorem. A sporťáka Davida. Byl to mistr republiky, běhal střední tratě, a byl to slušný člověk, který nikdy o nikom neřekl nic špatného. A taky mi byl sympatický Ruda Havlát, zpravodajec z Třebíče.

    No, povídám, Slovo nebyly na ty poměry špatné noviny, předplatné se dědilo z otce na syna a v osmdesátém devátém byly první, které přinášely pravdivé a burcující zprávy, v těch dnech jsme měli náklad čtyři sta tisíc... a v devadesátém druhém a třetím ještě dvě stě tisíc. (Pro mladší kolegy: nemyslím měsíčně, ale denně). O tom se nám všem dnes může jen zdát... ale to jsi tam už nebyl, a buď rád, nemusels prožívat pozvolný pád a nejspíš vytunelování nejen Svobodného slova, ale celého Melantricha.

    Škoda, že si už na to, co bylo pěkné, nepřiťuknem tím mým, povídá Libor. Už jsem vyčistil sudy a víno jsem už neostříhal...

LADISLAV VENCÁLEK

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00