Další ze smutných zpráv z brněnské výtvarné scény

Miroslav Netík (5. 9. 1920 – 22. 5. 2018)

25.05.2018 13:40

    22. května 2018 zemřel ve věku 97 let významný malíř Miroslav Netík – výrazná osobnost výtvarného umění, nestor silné umělecké generace Brna s těžištěm tvorby v druhé půli 20. století. Rodák z malé vesničky Peklo nad Zdobnicí u Vamberka v Orlických horách žil v Brně od roku 1924. V roce 2004 a 2005 jsem ho několikrát navštívil v jeho tehdejším ateliéru v Žabovřeskách, kde jsem mohl prohlížet jeho plátna, naslouchat povídání o nich, ale také o vztahu malíře k městu, vzpomínkám na čas, kdy tudy prošla válka, na ty, kteří navštěvovali jeho někdejší ateliér na dnešním Moravském náměstí, ale také o méně známém Miroslavu Netíkovi, aktivním sportovci.

    Byl člověkem dynamickým, emotivním, vnitřně současně velmi citlivý. O jeho vnímavosti a senzitivitě silně vypovídají jeho obrazy s kohoutími zápasy či španělské koridy, ovšem, vlastně celá jeho rozsáhlá, mnohostranná tvorba.

    Při tehdejším setkání s malířem byl již dost zahleděn do minulosti, v jeho věku přirozené. Byla by však mýlka domnívat se, že malířské náčiní odložil. Dlouho si ještě zachovával vitalitu, aktivitu a oslovoval novými obrazy a výstavami.

    Povídání, spíš naslouchání malíři, vyšlo v Literární příloze KAMu 2005, č.1. Následující text je částí z rozsáhlejšího „medailonku“.

Když končila válka

    Mou tvorbu poznamenala válka. Otec po příchodu do Brna koupil v Žabovřeskách venkovské stavení – tehdy byly Žabovřesky malé předměstí, téměř vesnice. Při osvobozování Brna jsme museli být několik dní ukryti ve sklepě. Rusové se blížili od Pisárek a Němci měli protiletecké baterie na Mniší hoře, kde je dnes zoologická zahrada. Náš dům dostal přímý zásah v době, kdy ve sklepě žena mého nejstaršího bratra rodila. Vše dobře dopadlo, děvčátko přišlo na svět. Dům byl však dost poničen. Ty zážitky mě hodně a na dlouho ovlivnily. Někteří dnes říkají, že Brna se válka nedotkla, nic že tu nebylo, nic, mimořádného že se nedělo. Samozřejmě, že jinde to bylo mnohem horší. My jsme ale patřili k těm, kteří byli přímo postiženi. I v Brně bylo dost zničených domů. V místech, kde dnes stojí nové divadlo byly také pobořené budovy po bombardování. Vzpomínám jak kolem rotundy, mezi dnešním divadlem a bazénem, kde bývaly promenády a k poslechu hrávaly kapely, snášeli lidé po náletech, co zachránili. Byla to zvláštní změť: duchny, krejčovská panna, klec pro kanárka, vedle toho německá vojenská přilba. Lidé v šoku vynášeli i docela zbytečné a nesmyslné věci. Všude kolem hromady cihel, suti, v rumišti se hromadily a vršily roztodivné věci. A my jsme sbírali tašky, abychom mohli nějak pokrýt zničenou střechu.

    Nedlouho po válce jsem se dostal do Paříže. V roce 1946 se tu konala výstava mladého československého umění. Představila se tu Skupina 42, ale také Brno mělo početné zastoupení: Lacina, Matal, Kubíček, Kaláb, Zikmund a já. Dnes by si myslím Praha sotva vzpomněla, že i jinde jsou dobří výtvarníci. Cestou zpět jsme zastavili na několik hodin ve zcela zničeném Norimberku. To byl skutečný obraz zkázy. Pouze ruiny. - Odtud mé protiválečné motivy: co jsem kdysi dávno viděl a prožil, co mne trápí dodnes.

Akvarely Brna do širokého povědomí obyvatel města

    Nebyly pro mne tím hlavním v mé tvorbě, ale hodně mě naučily, představovaly cestu k technické dokonalosti, měly přitom poetický, snový charakter. Určitě jich bylo několik stovek, zbyly mi ale pouze tři. Maloval jsem nejen obrazy z Brna a okolí, ale i z různých míst Moravy a Čech, také z cest po Evropě. S manželkou jsme hodně cestovali, výnos z obrazů nám většinou pokryl výdaje. Nakonec jsem se nechal umluvit a prodal jsem i obraz, který jsem věnoval své ženě. Slíbil jsem, že jí namaluji lepší. To už nedodržím.

Sportovec

    Od dětství jsem měl rád sport. Nedělal jsem sice vrcholový, jako dorostenec jsem ale dokonce reprezentoval Moravu ve fotbale. Samozřejmě, že jsem hrál za Žabovřesky. Můj profesor na šuřce vždycky pokyvoval hlavou a říkával: Panebože, Mirku, takovej talentovanej chlapec a ty se honíš za jakýmsi balónem, když je vás tam dvaadvacet. V sedmnácti letech jsem s kopanou skončil pro těžkou frakturu. Při jednom zápase mě neúmyslně zranil Indráček – mimochodem, v té době vynikající fotbalista! Tenis jsem ale hrál až do šestačtyřiceti. I proti některým tehdejším špičkám! Vždycky mě nakonec porazili, měli se mnou ale práci.

Ztracený obraz

    V roce 1964 se naskytla možnost jet na měsíc do Uzbekistánu. Nikomu z výtvarníků se tam nechtělo, nakonec jsem jel já. Ta cesta pro mě znamenala určitý zlom. Viděl jsem docela jiný svět, kde si člověk bezprostředně uvědomil existenci neuvěřitelné krutosti v nitru člověka a v jeho jednání. Bylo něco nepředstavitelného v tom, co se dělo na tržištích, ale i všude kolem. Ani tehdejší tvrdá sovětská moc tu mnoho nezmohla. Tím nejotřesnějším zážitkem pro mne byly popravy koňů. V mé bezprostřední blízkosti je ubíjeli, o pár metrů dál už je párali, čtvrtili a prodávali čerstvé maso, ze kterého se kouřilo. Koně hnali úzkou uličkou, z obou stran hradba z palisád, akorát na šířku těch vychrtlých zvířat. Na konci koně přivázali ke dvěma kůlům, pak Uzbek vystoupil po schůdkách, pozvedl těžkou palici a zvířeti roztříštil lebku. O kus dál už si lidé odnášeli kusy masa. Všude kolem strašlivý zápach, bylo kolem třiceti pěti stupňů, horko k nevydržení. Koně štvaní uličkou, vše, co je očekává, cítili a věděli. Zděšení a hrůzu v jejich očích vidím dodnes. Ten zážitek byl nadlouho pořád ve mně. Chtěl jsem vyjádřit ten výraz v očích nešťastného koně. Čtyřikrát jsem obraz přemaloval a pak ho odhodil. Měl jsem tehdy pomocníka, který mi napínal plátna, rámoval obrazy a staral se trochu o pořádek. Na stojanu jsem měl poslední variantu obrazu, se kterým jsem stále nebyl spokojen. Jeho však velmi zaujal. Stál před ním, díval se, ptal, co s ním zamýšlím. Řekl jsem, že to musím přemalovat. Naléhal, abych mu obraz raději nechal. Dnes si říkám, jestli jsem ten výraz, co se mi stále nedařilo vyjádřit, nakonec přece jen nezachytil. Kdybych se na obraz, který jsem dal pryč, podíval s odstupem, po určitém čase, možná bych uviděl, co tenkrát ne. Živá představa bývá vždycky silnější než její zápis. Pokud bych obraz uschoval a podíval se na něj za rok, za dva, třeba bych řekl: Mirku, možná jsi do toho přece jen cosi dostal…“

    Miroslava Netíka možno nazvat malířem silných emocí. Vystavoval doma i v zahraničí, obraz Zánik byl v roce 1967 oceněn Čestným uznáním Ministerstva kultury ČSFE, jeho díla jsou v našich předních galeriích. Je nositelem Ceny města Brna i Jihomoravského kraje. Igor Zhoř napsal: „V Netíkově tvoření je skutečně cosi osudového, je tu přítomna jakási přírodní nutnost podobná té, kterou vyjádřil Picasso svým výrokem: Každý můj obraz je pohár, do něhož vlévám svou vlastní krev.“ A v závěru Nočních ptáků – básně Oldřicha Mikuláška věnované mistru Netíkovi stojí:

    Luk – to je oblouk
    A struna žití našeho.
    Paleta – štít. A pak se namíří
    do srdce, do hlavy, do lásky, do všeho,
    co jednou umře, ale chce navždy žít
    jak zbylé stébélko z pokosených luk.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK
 

 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00