Woody Vašulka:

Nezměnili svět, změnili umění

09.04.2020 15:35

    V průběhu tohoto roku (2020) se v artových kinech a klubech v Praze a v Brně začal promítat dokumentární film nazvaný Efekt Vašulka (The Vasulka Effekt) natočný v roce 2019. Vznikl na popud a za režijního vedení islandské producentky Hrafnhildur Gunnardsdóttir, za podpory Státního fondu kinematografie a ve spolupráci s Českou televizí. Dlouho očekávané uvádění filmu přerušily koronavirové události. Podle českého producenta Radima Procházky, další promítání se očekává až na podzim, je ale naplánováno uvedení filmu v České televizi, patrně též až na sklonku letošního roku. Woody Vašulka se promítání nedožil, zemřel loni, 20. prosince v Santa Fe, v Novém Mexiku, USA.

    Širší umělecká i technická veřejnost bude tedy mít příležitost zhlédnout kus života jednoho z nejvýznamnějších umělců – a zároveň techniků – současnosti, pocházejících z českých, resp. moravských luhů a hájů.  Bohuslav Woody Petr Vašulka je Brňan, průmyslovák a absolvent pražské FAMU, kterou studoval krátce po takových jménech jako Miloš Forman, Ivan Passer, Věra Chytilová nebo Jiří Menzel. Tuto novou filmovou vlnu Vašulka zaznamenal, ale nebyl to jeho šálek kávy... Ze spolužáků jmenujme třeba Jiřího Stivína, flétnistu a jazzmena, o němž se ani moc neví, že studoval na kameramana, nebo Karola Sidona, pozdějšího vrchního rabína, spisovatele a chartistu, který měl být scenáristou a s Vašulkou byli velcí kamarádi. Z Brňanů zažili Vašulku na škole režisér Jiří Vanýsek a kameraman Karel Slach. Ale je taky pravda, že veřejnost nemohla Vašulku zaznamenat proto, že se v pětašedesátém setkal se svou doživotní družkou Steinou, která studovala na konzervatoři hru na housle, vzali se, a Vašulka tak mohl vyměnit příští ráj za tíhu volby... Odjeli ke Steininým rodičům na Island a pak do Ameriky. Woody Vašulka tam po prvních krůčcích v komerčních společnostech našel svoji parketu – videoart. V něm propojil svět umění se svým technickým talentem a vzděláním.

    Vztah mezi uměním a fyzikálními a matematickými principy prolíná všechnu tvorbu jeho, i jeho ženy Steiny. „Nejsme tu proto, že vytváříme stroje. Jsme tu proto, že nás stroje potřebují k životu,“ zní úvodní věty z obdivuhodné publikace Lenky Dolanové Steina a Woody Vašulkovi – dialog s démony nástrojů, vydané v roce 2011 pražskou Akdemií múzických umění. Autorka mapuje život a tvorbu obou Vašulkových krok za krokem, najmě za jejich působení ve Spojených státech, v New Yorku, v Buffalu, včetně závěrečných let v Santa Fe. Jejím základem je Dolanské disertační práce. Kniha je v podstatě odborná, vznikala téměř osm let a přináší detailní popis každodenních činností Vašulkových, včetně bouřlivého života tehdejší newyorské bohémy, s přesahem do odborného popisu fyzikálních procesů, probíhajících při vzniku videoartu. A samozřejmě, jsou tu i úvahy Woodyho a Steiny o vztahu umění a techniky, člověka a stroje, a taky o podstatě a smyslu tvorby – no a, popravdě, o tom jsme dumali už jako mladíci, scházející se každý pátek a sobotu na nároží u kavárny Bellevue v Brně... A o tom je toto povídání. O prapočátku... Vašulka sám tu dobu popisuje v Příbězích 20. století, které s ním natočili pracovníci organizace Post Bellum v roce 2015:

    „To byl pan Zmrzlý, o kterém už jsem mluvil, ale asi nevysvětlil. To byl taky takový komunista od otce, ale my jsme k těm komunistům od otce byli loajální, ale nemohli jsme tomu věřit. Tak ten nás shromáždil každý den v Brně, mně to trvalo tak hodinu se tam zvenku dostat, tam jsme se potkali tak čtyři, pět, někdy šest kluků. Pan Zmrzlý vždycky přišel a řekl: ‚Tak tady je koncert a my jdeme teď na koncert.‘ A my jsme řekli: ‚Yes, sir, we went at the concert!‘ A on řekl příští den: ‚Tady je zajímavý film, na který se musíme podívat.‘ Tak jsme šli na film. Tak on nás vlastně vzdělal, denně, vnitřně, v tom nejlepším, co se dalo najít v Brně, od začátku až do konce. Takže od něj ta kultura. A pak tam ještě byli tři nebo čtyři kluci, kteří byli velmi vzdělaní v literatuře a samozřejmě v muzice, takže ta škola na rohu toho Bellevue byla moje škola na život. Já ještě pořád z toho pracuju.“

    No, protože jsem jeden z těch kluků, tak bych přidal pár vět. Miloš Zmrzlý byl spolužák z II.b Jednotné střední školy na Merhautově č. 37. Pro zajímavost, dalšími našimi spolužáky v té třídě byli třeba Jiří Grygar, astronom a popularizátor vědy, nebo významný fyzik prof. Alexandr Ženíšek, o rok výš študýroval Luboš Kohoutek, který později, už v emigraci, objevil Kohoutkovu kometu... Jednotná střední škola byl útvar vzniklý v roce 1948, po zrušení gymnázií a měšťanek. Měl sblížit děti buržoazního původu s dětmi pracujících. Nevím, jak prospěl dětem z Cejlu, nebo Francouzské, dnešního brněnského Bronxu, já jsem ale zjistil, že noví spolužáci jsou mnohem připravenější pro život, který přicházel, než my, gymnazisté, nebo žáci z tzv. lepších kruhů... Ta škola byla rozdělena, vlevo dívčí, vpravo chlapecká. A v roce 1941 odtud byl vypraven transport jednoho tisíce brněnských Židů do sběrného tábora v Minsku. Popravdě, za celou dobu školní výuky na konci čtyřicátých a počátku padesátých let jsme se ani ve škole, ani v oficiální historii města o té události nedozvěděli – pamětní deska zde byla umístěna až v devadesátých letech.

    No ale jak to souvisí s Vašulkou? Byla padesátá léta, doba politických procesů, v padesátém třetím básník Jan Skácel v čele lidových milicí rozbíjel demonstraci královopolských dělníků, kteří protestovali proti měnové reformě, kina hrála jeden sovětský film za druhým, v rádiu jedna častuška za druhou, básníci básnili o soustruzích a šťastné budoucnosti atd., atd. V třiapadesátém už Vašulka a Zmrzlý študovali na průmyslovkách, jiní z nás pokračovali na jedenáctiletce, ale všechny spojovalo hledání – něčeho normálního a přitom jiného. Vašulka a Zmrzlý to našli v hudbě. Přesněji, v jazzu. V Brně přes celou válku i potom působil orchestr Gustava Broma, hráli tu Mirko Fortet a Jožka Karen, všichni více či méně koketovali s jazzem, ale objevovali jsme i výtvarné umění a novou hudbu. V té době se klubal hotel Internacional, poslední dozvuk funkcionalismu, jednou jsme v kavárně Stadionu objevili obraz cyklistů skloněných nad řídítky, samá barevná skvrna, no, zázrak, kdepak to Matalovo dílo skončilo... Na kterousi schůzku u někoho doma kdosi přinesl americké desky, v té době si Vašulka místo Slávka začal říkat Woody, po Woody Hermanovi, Zmrzlý jednou přišel a povídá: kamarádi já jsem byl v divadle, hráli Janáčka, já od té chvíle nechcu slyšet nic než Janáčka…

    Zkrátka, já chcu říct, že to bylo ono podhoubí, o němž Vašulka říká, že z něj čerpal po celý život... K tomu připojme touhu tvořit, vyjádřit náladu nebo pocit, lásku... Vašulka psal povídky a dokonce básně... Popravdě, tvrdí se, že když přinesl ke zkouškám na FAMU své první natočené filmy, doprovázely je básně. Na školu ho vzali prý proto, že se porotcům líbily spíš jeho verše nežli filmy.

    A to ostatní, i to jak se optal své osudové islandské družky Steiny hned na prvním setkání, zdali si ho nechce vzít, protože chce odtud... a ona hnedle napoprvé kývla... tak o tom se už dozvíte od jiných a jinde.

    Já jsem se s Vašulkou setkal po letech na veletrhu Invex na brněnském výstavišti. A rád bych o tom vydal počet, protože si myslím, že v přílivu více méně odborných článků a informací o Vašulkovi chybí to normální, to jiné a nejen o něm, ale i o době...

 

Článek vyšel ve Svobodném slově 8. ledna 1994:

Avantgardní umělec a on je pro vládu! Nepochopitelné...

Nezávislost je jen sen

    A TU K NÁM přistoupilo dívčí mládí v minisukýnkách a ptalo se, co se to tu ukazuje a jaké že to je divadlo a zda může dovnitř. Mr. Woody Vašulka řekl samozřejmě, jsme tady od toho a vám k službám. Mládí se sportovně vypracovanýma nohama se optalo: A vy jste ten umělec? Mr. Woody přisvědčil, děvčátka mu podala ruku a řekla, že jsou Jana a Hana. A že jsou až z Prahy. Mr. Woody Vašulka odvětil, že ho nesmírně těší, on že je ze Slatiny. Z Moravy, dodal. Říkám to dobře? – optal se mně pak s neznatelným úsměvem. Dobře, povídám.

    Zrovna v tu chvíli jsme si totiž se světákem Woody Vašulkou povídali o moravanství a češství, o vnitřním uspořádání republiky a o moravské identitě. Cítíš se Čechem, Moravanem, či snad Slezanem, povídám… Debatu jsme vedli koncem minulého roku (1993) v jednom z pavilonů brněnského výstaviště, na mezinárodní výstavě INVEX – COMPUTER 93. Woody Vašulka tam ve spolupráci s fakultou výtvarného umění brněnského Vysokého učení technického a za laskavé patronace vedení BVV předváděl „Theatr of Hybrid Automata“, neboli Divadlo smíšených automatů, sondu do světa počítačového umění, jehož je uznávaným průkopníkem. Začal s tím v Americe před třiceti lety jako čerstvý absolvent pražské FAMU, který vstřebal novou filmovou vlnu, jazz, surrealismus, počátky elektronické hudby a ještě předtím, jako průmyslovák, atmosféru brněnských továren a brněnské bohémy, v níž jsme se tehdy oba tak trochu pohybovali.

    „Ty rozdíly cítím jenom jazykově. Když jsem přišel z Brna do Prahy na studia, začal jsem mluvit, a nejen já, taky ostatní z Moravy, spisovnou češtinou. Byla to jakási obrana proti terorismu pražského jazyka a pražské elity. A teď, když jsem po třiceti letech častěji doma, tak se mi ta moravská a spisovná řeč zase vrací, a když nyní přijedu do Prahy, všichni poznají, že jsem z Moravy. Ale jinak si myslím, že dalšího rozdílu není. Pražský terorismus jazykový nebo estetický ten je ovšem skutečností, a proto docela chápu, že se mu mnozí vzpouzejí. Tak je to všude ve světě, minority se cítí ukřivděny, hlásí se o místo na slunci, nese to spoustu trpkostí, ale je to přirozený kvas.“

    Už jsme napsali, že Slávek Vašulka přijel do USA vyzbrojen studiem na pražské FAMU.

Byla to dostatečná výbava?

    „Zpočátku jsem si myslel, že budu pokračovat v tom, co mne na škole naučili a co charakterizovalo tzv. českou vlnu, která nám připadala velmi avantgardní. Ale kdeže! Americké filmové nebe bylo odjakživa přecpáno avantgardními umělci, kteří nalézali podporu u vlády i mecenášů, z nichž mnozí to mysleli upřímně a jiní chtěli na umělcích zbohatnout. Přesto si myslím, že mě škola, na které panovala velice svobodná atmosféra a kulturní ovzduší, které se po tíživých padesátých letech pomalu otevíralo světu, vybavily pro život v USA více než dobře. Amerika byla tehdy velmi romantická, mladá generace velmi levicová, ale to nebylo jen v Americe, vzpomeňme na studentské bouře v osmašedesátém ve Francii. Levicová hnutí nesla tehdy ještě velmi silný etický náboj. Já se ženou Steinou jsme sice začali v oficiálních strukturách, ve velkém filmu, ale pak jsme zatoužili po nezávislosti a svobodě. A tak jsme se pohybovali v oněch avantgardních kruzích. Byli to mladí blouznivci, kteří konstruovali složité elektronkové přístroje, jimiž kloubili techniku s hudbou, obrazem a pohybem. Byli celým svým srdcem proti buržoazii. Chtěli změnit svět. Nezměnili svět, změnili umění.“

    Z té doby pocházejí některé kreace, jež nahráli Woody a jeho žena Steina, absolventka hry na housle pražské AMU. Steina hrála a Woody transformoval zvuk jejího nástroje do barevného, chvějivého a vířivého pohybu elektronů. Ale tak jako zestárli hippies a Alan Ginsberg a naivní revolucionáři, zašla i elektronková technika. Skončila na půdách, v lepším případě v muzeích.

    „Naštěstí přišel boom videa,“ – říká Vašulka. Co to pro Vašulkovy znamenalo? „Náhle jsme si byli všichni rovni, všichni jsme začínali od nuly. My jsme se chytili. Stalo se však i cosi jiného. Moderní technologie začaly žít svým vlastním životem. Rozvíjely se neuvěřitelným tempem a umělci dnes nemají čas ani možnosti ani peníze, aby sledovali jejich vývoj. Není to ani v lidských silách. Proto dnes většina umělců pracuje pro velké firmy, nebo na státních zakázkách, v lepším případě pro galerie nebo soukromníky. Zkrátka, umělci v USA ztratili nezávislost. Už nejsou ptáci… A to všechno má ještě jednu nezanedbatelnou dimenzi: absence uměleckého a tedy i lidského v technologiích je nezdravá a možná i nebezpečná…“

    Čím se Vašulkovi zabývají dnes? Nemá smysl se prokousávat matematickými vzorci, které vyjadřují procesy, odehrávající se ve videokameře, sledující sama sebe a současně svět okolo:

    „Skutečnost kolem nás se mění s každým naším pohybem. Měníme ji, a naopak, na změny reagujeme. Jako technik bych rád tyto procesy zachytil v souřadnicích, jako umělec vím, že je to všechno sen. Nevím, zda z našeho snažení něco zůstane. Možná, že všechny tyto experimenty skončí v zaprášených skříních, jako skončily elektronkové přístroje šedesátých let.“

Návrat ptáka bouřliváka…

    Po třicet let se Slávek Vašulka vracel za maminkou do Slatiny sporadicky. Nebyly zde žádné podmínky pro to, čemu se upsal. Televizní technika v plenkách, video v nedohlednu. O ideologických překážkách nemluvě. Po devětaosmdesátém se frekvence návštěv zvýšila. Woody začal přednášet, nejprve v klubech, přátelům, pak na vysokých školách.

    „Dnes už je zde všechno. Nejmodernější technika je dostupná. A proto se taky vracím stále častěji a dokonce nyní budu působit na Vysokém učení technickém v Brně. Mým úkolem je vytvořit na škole základnu experimentálního umění…“

Jak to jde dohromady s onou nezávislostí, kterou sis zachovával v Americe? Na škole máš dokonce pracovní úvazek…

    „Těžko. Setkávám se se spoustou pro mne nepochopitelných překážek. A zvykám si na jiné vztahy mezi lidmi, ale zvyknout bych si nechtěl. Víte, v Americe, jakmile jde o práci, a tedy i o peníze, se všechno sepíše. Může se to zdát odlidštěné, ale není, všechno je černé na bílém, nikdo se nemůže vymlouvat a vztahy mezi lidmi to upevňuje a narovnává.“

To je zajímavé, já si vždycky myslel, že se tam obchody dělají rukoudáním…

    „Kdepak, taková Amerika už je pryč…“

Říkáš, že Amerika romantická a avantgardního umění je ta tam… A co u nás? Jaké je zdejší výtvarné umění, nebo divadlo? Vaše videokreace mají s divadlem leccos společného…

    „Viděl jsem několik divadel, která si říkají avantgardní. Myslím divadlo Husa na provázku, nebo HaDivadlo, viděl jsem Boleslava Polívku a mohu říct, že vskutku nejsou avantgardní nebo experimentální, jak je známe z Ameriky, naopak, jsou to velmi klasická divadla. Zdá se mi vůbec, že experimentální scény, literatura a hudba, které se tak rozvíjely v šedesátých letech, nemají dnes v českých zemích pokračování. Možná, že nejblíže je tomu brněnské výstaviště se svými stavbami… A ještě něco mne zde zaráží: stále čekám, že se ukáže intelektuální odpor proti tomu, kam směřujete. Odpor proti dravému kapitalismu a tatcherismu. Překvapuje mne nadšení pro nezkrotný technický a technologický vývoj…“

Jenže — to nás dostane dopředu, my jsme rádi, že se všechno tak bouřlivě rozvíjí…

    „A to je právě nepochopitelné. Aspoň pro mě. V Americe většina umělců, kteří se ještě pyšní přívlastkem experimentátorů, či avantgardních nebo pokrokových umělců, je vždycky zásadně proti vládě, proti prezidentovi. Ale zde potkávám divadelníky nebo výtvarníky, kteří si říkají avantgardní a přitom souhlasí s vládní politikou… nepochopitelné…“

Je zde ještě něco překvapujícího, po těch letech? Město, krajina, domov…

    „Všechno je jiné. V Brně-Slatině, kde jsem bydlel, byla za domem pole s černou zemí. Dnes tam stojí paneláky. Všechno je jiné. Jenom flamendři, co se vracejí k ránu domů, jsou stále stejní. Tytéž jsem potkával před třiceti lety, když jsem ráno jezdíval do továrny. A tak teď přemýšlím, co mě vlastně domů táhne. Jenom ten pocit samoty a opuštěnosti na zastávce v dešti? Tentýž, jaký jsem míval kdysi? Je to dostačující odměna? A také přemýšlím, v čem je rozdíl mezi mnou a lidmi, kteří zde zůstali, mezi námi dvěma, kteří jsme vrstevníky. A zjišťuji, že ten rozdíl lze vyjádřit jedním slovem: peníze. Já bych zde prostě s penězi, které dostáváte, žít neuměl a nemohl. Ale vy jste plni obdivuhodného elánu. Ženete se přitom do světa, o kterém nikdo nic neví, a který může být slepou uličkou…“

* * *

    TÍMTO prorockým bonmotem náš rozhovor skončil. Ale v tu chvíli vstoupilo do stánku s Woodyho experimentální projekcí další dívčí mládí. Studentky architektury přišly s nápadem oživit, zkulturnit a zkrášlit chátrající části města a opuštěné tovární haly. Chtěly by k tomu využít moderní interakční systémy a velkoprostorové projekce. Mr. Woody Vašulka je tím pravým, který jim může poradit…

    A bouřlivák Woody v tu chvíli zapomněl na nostalgii opuštěných zastávek, na nezávislé a režimy bourající avantgardní umělce i na odlidštěnou budoucnost. Dívky byly zcela současné. Woody Vašulka byl jimi zjevně nadšen. Hned si domluvili schůzku: „Jejich nápad oživit a zkulturnit zašlé části tohoto města je tím správným avantgardním činem pro tuto dobu i tuto zemi,“ řekl.

xxxx

    PS. O dvacet let později, v roce 2014 obdržel Woody (Slávek) Vašulka čestný doktorát univerzit v San Francisku, Praze a Brně Cenu města Brna „vzhledem ke světovému uměleckému věhlasu a nepopiratelnému vlivu na současné české audiovizuální umění“, praví se ve zdůvodnění. V roce 2018 brněnský Dům umění připravil o Vašulkovi a s Vašulkou velkou publikaci a v říjnu toho roku velkou elektronickou show a v suterénu budovy zřídil Kitchen – Vašulkovu kuchyni pro začínající experimentátory v elektronickém umění. Dvě místnosti jsou zázemím pro výzkumníky, pedagogy, kurátory a všechny, které zajímá archiv manželů Vašulkových, který obsahuje více než 27 000 stran dokumentů.

LADISLAV VENCÁLEK

 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00