Středověk není jednoduchou disciplínou,

říká profesor Libor Jan z brněnské Masarykovy univerzity
 

11.02.2021 15:45

    Současný vedoucí Historického ústavu Filozofické fakulty MU v Brně Libor Jan, který patří k našim předním odborníkům na středověké dějiny, byl vysokoškolským profesorem jmenován již před deseti lety. Tento brněnský rodák je autorem mnoha odborných článků a publikací. Jeho čtivě napsaná kniha Jihomoravské vaření s vínem z roku 2012 svědčí o pozitivním vztahu renomovaného historika nejen k moravským vínům, ale i k dobrému jídlu. S profesorem Janem se známe již od první poloviny 90. let, kdy jsme byli několik let redakčními kolegy v tehdejším deníku Lidová demokracie. Společně jsme v té době také absolvovali několik reportážních cest, zejména na Slovensko, kdy se dělila federace na dva samostatné státy. Pracovna Libora Jana na Filozofické fakultě MU je zaplněna množstvím historických, ale i dalších publikací.

Patříš dlouhodobě k našim největším odborníkům na středověk, zejména pak na dějiny církevních a rytířských řádů. Jaký je v současné době mezi studenty brněnské filozofické fakulty zájem o dějiny středověku?

    Nelze říci, že by zájem o středověk nebyl, dnes ostatně existuje řada popularizačních projektů a tiskovin. Nicméně středověk není jednoduchou disciplínou, vyžaduje znalost pomocných věd historických, jako jsou diplomatika, paleografie, sfragistika, kodikologie a samozřejmě také latina, případně stará němčina či čeština. Studenti proto zpracovávají své závěrečné práce raději z problematiky nových dějin.

Které období českých dějin současné studenty nejvíce zajímá či přitahuje?

    To je těžké říci, někoho láká raný středověk a období Velké Moravy, jiné zase doba Karla IV., o které toho bylo v poslední době hodně napsáno. Láká také běžný život středověkých lidí, rytířská kultura, hrady… Je potřeba ale zdůraznit, že většina studentů nemá na období středověku ještě nějak vyhraněný pohled, kurzy totiž absolvují v nižších semestrech bakalářského studia.

Díky Jiráskovi, ale i z některých dalších důvodů se značné popularitě v naší společnosti adičně těší husitské hnutí. Je tomu tak i mezi dnešními studenty?

    V posledních desetiletích dochází k jakési demytizaci pohledu na husitství jako na jedno z nejslavnějších období našich dějin. Byly vydány dvě výborné monografie o Mistru Janu Husovi, jedna od profesora Františka Šmahela, druhá pak od jeho žáka doktora Pavla Soukupa, ale ani ty studenty příliš nepřitáhly. Husitství zkrátka zůstává v posledních letech dost ve stínu zájmu.

Zikmund Lucemburský se velké přízni u nás nikdy netěšil. Bylo tomu tak mimo jiné také kvůli jeho podílu na upálení Mistra Jana Husa. Jaký to byl vlastně panovník?

    Král Zikmund Lucemburský byl dle mého názoru velký syn velkého otce, který ale žil v komplikované době, kdy se církev nacházela v hlubokém rozkolu, a na Balkáně útočili Turci. Za cenu nemalého vypětí Zikmund získal v mládí uherské království, nebylo to žádné jednoduché dědictví, jaké připravil Karel IV. staršímu synu Václavovi. Na kostnickém koncilu se Zikmund snažil ukončit církevní schizma, nějak se do toho zkrátka zapletla poměrně složitá causa Jana Husa. Na české království měl Zikmund dědičný nárok, a proto se zuby nehty snažil udržet je. Náhled na jeho osobnost byl u nás v minulosti příliš jednostranný – jako na hlavního oponenta husitů a škůdce země. Zikmund byl silná a vášnivá osobnost s obrovskou mobilitou, navštívil Londýn i Konstantinopol. Na rozdíl od Václava IV., který téměř neopouštěl Čechy. V jeho vládnutí bychom našli mnohé pozitivní rysy.

Kterého ze středověkých panovníků považuješ za nejzajímavějšího? Nemám tím na mysli pouze české vládce.

    Takových panovníků žilo ve středověku více. Téměř v každé zemi bychom nalezli někoho mimořádného. Určitě by bylo na místě zmínit štaufského císaře Friedricha I. Barbarossu, který působil ve druhé polovině 12. století. Byl to válečník i politik, dokázal prosazovat svoji vůli a v Římskoněmecké říši posiloval lenní vztahy, pomocí kterých vládl. U nás to zase určitě byl Přemysl Otakar II., který byl velkým zakladatelem a skvělým rytířem, méně již prozíravým politikem.

Který z českých či z československých nejvyšších představitelů byl z tvého pohledu největším přínosem pro náš stát?

    Zcela nepochybně to byl prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který stál u počátku našeho novodobého státu. Náš první prezident ale vsadil na nepříliš průchodnou ideu čechoslovakismu. Je však nutno dodat, že v jeho době to ale zase až tak nepatřičné nebylo.

V průběhu loňských květnových oslav osvobození západočeského města Sokolov armádou USA nechala starostka za hnutí ANO Renata Oulehlová během pietního aktu odstranit americkou vlajku. Jak hodnotíš takové skandální rozhodnutí představitelky města třicet let po pádu komunismu?

    Takové rozhodnutí mi připadá mírně řečeno více než podivné a řekl bych, že paní starostka žije jaksi mimo realitu, když tímhle činem nepochybně urazila našeho nejvýznamnějšího spojence. Osobně ani nechápu, co tím chtěla dokázat či spíše sdělit. Zřejmě by jí ale slušela stranická příslušnost k jiné straně než zmíněnému hnutí.

Hned v úvodu našeho rozhovoru zmiňuji tvou knihu Jihomoravské vaření s vínem. Jaké jídlo nejraději připravuješ, co sám máš k vínu, popřípadě k pivu, rád?

    Nejraději peču vepřové, hovězí nebo jehněčí maso s různými omáčkami či s dušenou zeleninou. Mým favoritem je ale také řecká popřípadě italská kuchyně. Nepohrdnu ani obyčejným, dobře udělaným bramborákem či zabíjačkovou omáčkou s masem a vnitřnostmi, ovšem bez papriky. Prostě tak, jak se to dělávalo dříve.

KRISTIÁN CHALUPA

 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00