Vzpomínka

Zemřel Radim Vašinka

20.08.2016 19:05

    Nevím, nakolik jméno Radima Vašinky rezonuje v brněnských divadelních kruzích, a zda vůbec je známo dnešním mladým. Nevím, kdo z Brňanů zamířil v posledních padesáti letech do Prahy, do jeho Bytového divadla na Smíchově, nebo do divadla Orfeus, které provozoval v protileteckém krytu v Plzeňské ulici, případně na některou z mnoha pražských štací, kde tento svérázný a svobodomyslný recitátor, herec, režisér a autor desítek inscenací, balancujících na pomezí žánrů, profesionality a ochotnictví působil. Vašinka a jeho nejbližší – žena Irena Hýsková, též jeho dcera, která s ním občas hrála, byli profesionály, živili se divadlem – ale desítky, ne-li stovky ostatních, co jeho souborem prošli, byli amatéři, nadšenci a milovníci poezie a divadla. Přišli, setrvali sezónu nebo dvě – a odešli za studiem, za svým povoláním, ale nepochybně obohacení. O základy jevištní zdatnosti, poučeni o literatuře – a snad i z literatury, v což Vašinka doufal... Tak tomu bylo v Praze, i v počátcích jeho působení v Brně, neboť zde se Vašinka zrodil jako recitátor a divadelník. Zde v roce 1958 vzniklo divadlo X 59, amatérský soubor, který tu zanechal zvolna mizející stopu... Je to tak – malá divadla z konce padesátých a z let šedesátých se zvolna vytrácejí z paměti, jako celé to období, ve kterém se lidé začali prodírat ke svobodě a normálnímu žití.

    Podrobnou Vašinkovu biografii najde čtenář v Divadelních novinách, kde právě vyšla. Ale já cítím jako svou povinnost vrátit se do oněch dávných let, kdy se formovalo nejen Vašinkovo divadelní směřování, ale i naše životní postoje, i životní postoje mnohých z tehdejší mladé generace. Omlouvám se, že v tomto případě do jisté míry využívám článku, který vyšel v roce 2008 v MF Dnes – ale nemá smysl, abych totéž popisoval jinými slovy. A vlastně: nechce se mi vymýšlet další...

    Vašinku jsem prvně potkal v posluchárně mineralogického oddělení přírodovědecké fakulty brněnské univerzity. Jmenovala se tehdy Purkyňova a psal se rok 1955. Vašinka študoval Rudé právo a brblal: „Zase nesplnili. Zase nesplnili.“ „Kdo co?“ ptám se. „Důl. Nosek. Už dluží jednu celodenní směnu. Jestli to tak půjde dál...“

    „Vašinko,“ povídám po letech: „Tos myslel vážně?“

    „Myslel,“ povídá, „já to měl těžké. Byl jsem z chudé rodiny. Tatínek byl stolař, maminka švadlena. Jejich rodiče z obou stran proletáři. Tehdy ještě existoval proletariát. Kde se člověk měl co dozvědět? Až později byla bolševická praxe tak názorná, že jsem začal leccos tušit. Vzpomínám si, jak po válce se šel tatínek přihlásit do strany ke komunistům. Po tom, jak se mu žilo za té první republiky. Přišel domů a prohlásil, že když viděl, kdo se k nim hlásí, otočil se a šel pryč. Později mu bolševik zrušil stolařskou dílnu. Ne nějakým zákazem, to ne, jen nedostal příděl dřeva. A pak už, nějak souběžně s tou Ikskou, jsem se začal dobírat pravdy sám. A díval jsem se kolem sebe už ne dětskýma očima. Ale došel jsem jen k názoru, že komunisté se zpronevěřují svým vlastním idejím. Že takhle se socialismus dělat nemůže. A ve své praxi jsem začal provozovat v podstatě protirežimní politiku. Svým divadlem… Aniž bych fandil slovy písně Až k nám přijdou hoši z júesej...“

    Radim Vašinka i Zdeněk Čecháček, zakladatelé souboru X 59, jsou ještě studenty, když soudruh Chruščov odhaluje svým národům, že soudruh Stalin má na svědomí miliony mrtvých. Souběžně je možno v básních odhalit i dívčí ňadro. Nakladatelství Svět sovětů jde odvážně v čele nové doby a v knihkupectvích se po dlouhé době objevují milostné verše: „Břitvou ses ráno škrábl do pysku. / Co hezkých dívek nosíš v notýsku! / Dívek je mnoho, jedna ale je, / Pro kterou tady kvetou aleje / I kdybys pro ni za moře měl plout / Tu dívku musíš musíš naleznout / Dukátů nemá zlatou truhlici, / tvé štěstí jí však leží na srdci.“

    Tento skvost Štěpana Ščipačeva v "přebásnění" Ladislava Fikara z tehdy nesmírně populární sbírky Sloky lásky vtrhl na český knižní trh v celkovém nákladu 44 500 výtisků za sumu 10 Kčs. To přece muselo mít následky! Taky mělo. Kudrnaté soudružky v modrých košilích náhle přestávají bojovat proti dvoukolektivům (když spolužák se spolužačkou ze studijního kruhu například šli spolu do kina bez kolektivu)...

    Jenže v hlavách hrstky brněnských studentů klíčila otázka – což opravdu jsou zapomenuti skuteční básníci? Zapomenut je v Brně Halas? "...Nechci být masem vzduchu okolo / jak se to líbí jim / nechci být kůlem vyhlášek / veřejným míněním / nechci být nápovědou co polyká jen prach / těch jejich komedií / hraných na márách ..." píše Halas zřejmě prozřevší mezi lety 1945 až 1949 ve sbírce A co básník. Vyšla až v roce 1956 v čase mírného tání..." A my byli přes Halase," říká Vašinka.

    A to už je počátek let šedesátých, čas trhl oponou a zpoza ní se jakoby na povel vyrojí malá divadla. Všeobecně se má za to, že předobrazem všech byli Voskovec a Werich, ať už to byl Semafor, Reduta či desítky jiných. Nebo že předobrazem těch nových malých forem jinde než v Praze, tedy na venkově, byl Semafor a Suchý a Šlitr. Ale kdeže. „Malá pražská divadla neměla na nás žádný vliv,“ říká Radim Vašinka, „věděli jsme o nich, to ano, ale Semafor byl pro nás spíš kabaret. My byli přes poezii, že kočka seděla v botě a kdesi štěkal pes, nás, tedy mne, abych plošně nezobecňoval, nijak nevzrušovalo. Já vězel po uši v Halasovi. Pickovým kabaretem, Paravánem, když jsem se s ním později na vlastní oči seznámil, jsem dokonce opovrhoval jako estrádou. Neoprávněně, pochopitelně. Příliš zaujat pro svůj způsob. Vše vycházelo z reakce na dobu, souběžně, snad po celé republice. A nás inspiroval Ludvík Kundera. Stál přímo u toho, když jsme zakládali Iksku. Vybavil nás se Zdeňkem Čecháčkem teoretickými spisy E. F. Buriana a stal se jakýmsi naším kmotrem. Gramofonová deska se záznamem Burianovy Vojny, kterou jsme si s Čecháčkem donekonečna přehrávali, byla později inscenačním principem představení z Prévertových veršů Velké prádlo, postaveném právě na voicebandově intonovaném a rytmizovaném přednesu. To byla Zdeňkova inscenace.“

    Snad nejznámější a nejslavnější představení Iksky, Inzerát na skřivánka, přivedl na scénu autory, jejichž verše byly mnohdy z hlediska režimu problematické, přednášely a zpívaly se texty Milana Uhdeho, Miloše Macourka, Miroslava Holuba, Oldřicha Mikuláška, Josefa Kainara a mnoha jiných. Hlediště bývalo plné nejen spolužaček tehdejších studentů JAMU Jiřího Štědroně a Ladislava Freje, kteří v Ixce hráli, nebo spolužáků z přírodovědecké fakulty brněnské univerzity, kde studovali Vašinka a Čecháček.

    Milan Uhde vzpomíná: „Zdeněk Čecháček mě pozval na představení, které nedávno vytvořil se souborem, který tehdy nesl název X 61. Průhledná byla inspirace Burianovým Déčkem, které si v letopočtu vždy přidávalo rok navíc proti platnému datu, aby manifestovalo zaměření na zítřek, a tedy budoucnost. Tak jsem uviděl scénickou montáž z tvorby Bertolta Brechta pod názvem My, bujaré pokolení. S verši tam režisér i recitátoři zacházeli nikoli jako s textem divadelní hry, nýbrž jako s metaforickým vyjádřením. Burianovský voiceband byl pro ně samozřejmostí a zněl úchvatně - znal jsem podobný projev jen z gramofonových desek s nahrávkami Burianových výtvorů vzniknuvších před válkou a posléze reprízovaných po roce 1956. Neobyčejně podnětnou se stala přítomnost dalšího kamaráda, Radima Vašinky. Podařily se dvě mimořádné inscenace: montáž z české poezie nemilostné Inzerát na skřivánka, do které jsem zahrnul verše a krátké texty autorů vyrovnávajících se s dobovým typem přizpůsobivce a oportunisty a kterou Radim Vašinka neobyčejně vynalézavě inscenoval, přičemž se mu podařilo získat jako účinkující dva studenty JAMU, Jiřího Štědroně a Ladislava Freje, znamenitou recitátorku, studentku filozofické fakulty Hanu Pražanovou a její přítelkyni Gabrielu Wilhelmovou, na pětici je doplnil Vašinka sám. Hudbu k mým písňovým textů a textům Vašinkovým a svým napsal Petr Skoumal. V Čecháčkově pásmu z poezie Jacquese Préverta Velké prádlo výborně recitovali i Jaroslava Suchomelová (později redaktorka Svobodného slova) a Rudolf Vévoda (později známý brněnský urolog) a několika pantomimickými čísly se obecenstvu poprvé představil mladý mim Ctibor Turba.“

    „Obě inscenace měly obrovský ohlas jak u kritiky, tak u obecenstva a získaly si porotu i publikum na festivalu amatérského přednesu Wolkrův Prostějov,“ pokračují Uhdeho vzpomínky, „jak už to ale v takových souborech bývá, postupně došlo k neshodám, hádkám a divadlo se rozdělilo. Měl jsem na tom podíl a nevzpomínám na to rád, choval jsem se jako hlupák. Radim Vašinka poté přešel do Prahy, kde nakonec zakotvil ve vlastním divadle, které pod jménem Orfeus působí za nesnadných podmínek v Praze dodneška a inscenuje moderní poezii pro okruh sice úzký, ale vděčný a věrný. Soubor X pokračoval pod původním jménem v inscenační praxi pod vedením Zdeňka Čecháčka, po léta oživoval brněnské kulturní dění nápaditými a nekonvenčními pořady plnými invence a humoru a dostal příležitost předvést své umění dokonce v zahraničí.“

    „Po ukončení JAMU jsme se pomalu rozprchli,“ vzpomíná Ladislav Frej, „naším posledním představením v původním obsazení byla Historie velikého okresního Kýžala Ludvíka Kundery, k níž napsal hudbu Pavel Blatný. Pak to zakázali. My s Jirkou Štědroněm jsme zůstali ve Večerním Brně, kde jel ještě naplno Drak je drak s Lubošem Černíkem. Byl to krásný, krásný sen, byť za bolševika.“

    A vzpomíná i jeden z amatérů – MUDr. Rudolf Vévoda, známý brněnský urolog:

    "Bylo to v roce 1958, kdy u nás Radim Vašinka zazvolnil... A spolu s Borisem Boudou mě lehce získali pro spolupráci... Osobně jsme se předtím neznali, zato jsem se docela dobře znal s Evou Bulvovou, studentkou lékařské fakulty, jeho dlouholetou přítelkyní, a posléze krátkodobou manželkou, a to z recitačních soutěží, jichž jsme se oba zúčastňovali. Ikska už měla za sebou první pořad, pro který byla velkou inspirací práce voicebandu Emila Františka Buriana a významnou měrou podpora básníka, překladatele a dramatika Ludvíka Kundery. Radim byl duší Iksky, spolu se Zdeňkem Čecháčkem vytvořili činorodé srdce Divadla X. A tak jsme se dosti rychle a úspěšně zapsali do povědomí obecenstva, a to nejenom v Brně, později i v Praze a zahraničí (to poslední už za mé neúčasti – po promoci jsem šel doktorovat na mnoho let mimo Brno). Radima pamatuji jako výbušného a zároveň i velmi soustředěného tvůrce. Řadu představení režíroval, ve většině sám účinkoval. Byl naprosto excelentní a skvělý recitátor. Jeho chápání veršů bylo mimořádné. Recitátorů bylo u nás poměrně dost, ale jeho osobitosti, ponoru a pochopení básníkova slova bylo naprosto jedinečné. To brzo pochopili Pražáci, kde jsme Na Zábradlí několikrát účinkovali, a Radima, jako ostatně řadu jiných vynikajících Brňanů, do matičky měst zlákali. Naše přátelství se časem omezilo na příležitostná setkání, ale nikdy neubylo na srdečnosti a vřelosti. Teď odešel, tak jako už i mnozí další ze začátků Iksky... Čtu verše, píšu verše a myslím na ty tam kdesi, a doufám, že se jednou přidám k onomu sboru bláznivých a houževnatých divadelníků v čele s Radimem, a bude tam jeho věrný souputník Zdeněk Čecháček, Jarmila Suchomelová – a na klavír nám bude hrát Petr Skoumal... Přidám se rád."

LADISLAV VENCÁLEK
 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00