Chvála divadelního dokumentu

09.07.2020 14:45

    Ke scénám, které si plně uvědomují nutnost zachytit pro budoucnost prchavost jevištního umění nejen v podobě vizuálně zvukové, ale též „papírové“, nepochybně náleží letošní pětasedmdesátiletý jubilant z moravské metropole. V euforických poválečných dnech, 14. června 1945, podařilo se skupině absolventů zdejší konzervatoře pod vedením pětadvacetiletého Milana Páska založit v Brně druhou činoherní scénu – Svobodné divadlo. V sále na Falkensteinerově, dnešní Gorkého ulici (pozdějším sídle agilního Vysokoškolského klubu SSM) zahájilo populární protektorátní veršovanou novinkou Vítězslava Nezvala Manon Lescaut.

    V závěru uplynulé, pandemií výrazně ovlivněné sezony oslavilo sérií bezplatně přístupných vynalézavých aktivit ve své dvoraně 75 roků jako (od r. 1993) jeho následovník Městské divadlo Brno (MdB). Za příznivého počasí a značné pozornosti více či méně orouškovaných návštěvníků tu proběhly např. živé rozhlasové vysílání dvouhodinového pořadu Zdeňka Junáka, herci vedené prohlídky zákulisí, kuchařská show Aleše Slaniny, několik bloků živých koncertních a pěveckých vystoupení, moderovaných Michalem Isteníkem a Alanem Novotným, křest speciální publikace, vernisáž výstavy, atraktivní módní přehlídka kostýmů z právě uváděných inscenací, setkání s bývalými členy souboru u Tabule cti, umělecký jarmark s charitativním bazárkem atd. Dalšího rozšíření se dočkal Chodník slávy, do jehož kachliček na Lidické ulici po úvodních charakteristikách ředitele MdB Stanislava Moši otiskli dlaně dramaturg Jiří Záviš, scénograf Emil Konečný, dirigent Karel Cón i herci Jan Mazák a Michal Isteník.

    Máme-li si všimnout péče MdB o jeho „paměť“, třeba s uznáním kvitovat superobsažné programové tisky s textem každého titulu a systematické, již čtyřiadvacáté nepřetržité vydávání bilancujících reprezentativních sezonních ročenek. K řadě muzikálových nastudování jsou v prodeji CD a tu a tam se objeví i rozličné jiné nahrávky nebo tisky. V případě nynějšího výročí diváčtí fandové i teatrologové mohou sáhnout ke dvěma odlišným pramenům.

    Zvláštní červnové, již 256. číslo měsíčníku Dokořán, o nějž při nákladu 5 600 výtisků pečuje dramaturgyně Klára Latzková, při květnové uzávěrce ještě poznamenalo postupné uvolňování protikoronavirových opatření, a tudíž kombinace nouzových provizorních řešení s plány na rychlou obnovu normálního provozu. Vedle obvyklých informativních rubrik se podle očekávání věnuje zmíněnému výročí, a to s důrazem na poslední čtvrtstoletí. Dlouholetou muzikálovou spolupráci s libretistou a režisérem Stanislavem Mošou rekapituluje skladatel Zdenek Merta. O svém přechodu z Mahenova divadla do MdB počátkem devadesátých roků společně vyprávějí herci Zdena Herfortová a Zdeněk Junák, o své tvorbě se svěřuje zdejší všestranný muzikant (s mírnou nadsázkou se tvrdívá, že jednou rukou diriguje a druhou již píše partituru příští inscenace) Karel Cón. Helena Brzobohatá ve výmluvných detailech připomíná ovzduší Divadla bratří Mrštíků osmdesátých let. Podstatnou část čísla zabírá dobrý nápad vybrat z každé sezony inkriminovaného období jedno příznačné nastudování (od Brouka v hlavě z r. 1996 po Ráj z r. 2020) a spolu s fotografií je doprovodit krátkou osobní vzpomínkou některého z účinkujících. Z tohoto dalšími gloskami doplněného přehledu zřetelně vyplývá kolektivní potvrzení sympatického faktu, že třísouborové MdB vytváří neběžně kreativní inspirativní prostředí a takřka rodinná pospolitá atmosféra lidí, kteří v plném kumštýřském nasazení dokáží táhnout svorně za jeden provaz.

    Daleko významnějším dokumentem o činnosti MdB je reprezentativní velkoformátová publikace na křídovém papíře 25 let Městského divadla Brno 1995–2020, za součinnosti pětice spolupracovníků redigovaná dramaturgem Janem Šotkovským. Tři sta stran na křídovém papíře (na každé najdeme padesátidílkovou časovou osu se změnami názvu divadla) graficky upravil Petr Konečný. Volně navazuje na neméně obšírnou, stále dostupnou knihu teatrologa Zdeňka Srny Půlstoletí MdB (1996). Na obálce upoutá barevná koláž premiérových plakátů, nad psanými partiemi v ní kvantitativně převažuje složka obrazová.

    Po zdravici primátorky statutárního města Brna Markéty Vaňkové následuje subjektivně pojatá předmluva „principála“ Stanislava Moši, který tu byl nejprve krátce uměleckým šéfem a od r 1992 stojí v jeho čele coby manažersky zdatný direktor. Pod názvem Městské divadlo Brno v letech 1945–1995 aneb Půlstoletí MdB ze jmenované Srnovy studie vybrala (včetně černobílých fotografií) a zpracovala užitečnou základní faktografii Klára Latzková.

    Textové těžiště nynějšího svazku spočívá v bilancující stati barokně explicitního názvu Městské divadlo Brno v letech 1995–2020 aneb Dramaturgie na počátku nového tisíciletí neboli Dynamické čtvrtstoletí. Autorem fundovaného i čtivého příspěvku je emeritní rektor a profesor JAMU Václav Cejpek, který mohl rovněž vycházet z autentických diváckých zážitků kritického odborníka. Čtyři desítky stran, hojně prokládaných barevnými, většinou blíže neidentifikovanými fotografiemi, rozdělil do osmi oddílů a ty pak do kratších kapitol.

    Stručné Uvedení vymezuje, že hlavním cílem autorových úvah je „pokus o pojmenování nejdůležitějších snah divadelních umělců vytvářejících umělecký program MdB v daných letech“, tedy popsat „hlavní trendy vývoje, cesty a směry, kam divadlo mířilo a proč“. Následující partie Výchozí situace: rekonstruovaná budova se odvíjí od výrazné přestavby někdejšího kina, tentokrát s hledištěm pro 370 návštěvníků. Po ní se zahajovalo v listopadu r. 1995 v duchu tradice opět Nezvalovou Manon Lescaut a soubor se musel vyrovnávat se složitou společenskou situací oné doby. Pasáž Od hudebnědramatického divadla k muzikálu připomíná – v návaznosti na předlistopadové snahy režiséra Richarda Mihuly a v souvislosti s výchovou studentů v příslušných oborech JAMU – počátky systematického směřování k muzikálové nabídce MdB, např. Mošovu inscenaci West Side Story (1996). Kapitola Nové divadlo – Hudební scéna stručně registruje, jak se přes rozmanité potíže podařilo (včetně vlídné atriové dvorany) vybudovat a v říjnu 2004 Gombárovou premiérou Vlasy (Hair) slavnostně otevřít druhou paralelní scénu, což napříště umožňuje obě repertoárové linie dramaturgicky i provozně vhodně kombinovat.

    Tyto dvě provázané cesty analyzuje Václav Cejpek nejprve samostatně. Pasáž Dramaturgická linie: muzikál je vhodně strukturována do tří „podmnožin“, poté se v zásadě držících chronologie. Početnou a respektu hodnou sérii zde tvoří mimořádně náročné předlohy přebírané z newyorské Broadwaye či londýnského West Endu, kde MdB navázalo cenné kontakty. Už jejich pouhý výčet (od My Fair Lady přes Jesus Christ Superstar, Čarodějky z Eastwicku, Bídníky, Hello, Dolly!, Mary Poppins, Kočky nebo Horečku sobotní noci po nynější divácký hit Mamma Mia!) je imponující, nehledě na realizační kvality a jevištní inovace při jejich ztvárnění několika režiséry. Protiváhou těchto světových „hitových“ titulů je muzikálová tvorba původní, vznikající většinou přímo pro MdB, u níž V. Cejpek rozlišuje opět dva okruhy. Samostatně vyčleňuje kontinuální spolupráci skladatele Zdenka Merty s libretistou a textařem Stanislavem Mošou, počínaje shakespearovskými Sny svatojánských nocí (1991) a prozatím konče osmým společným opusem Ráj (2020) jakožto závěrečným třetím dílem Dantem volně inspirované Osudové komedie. Dalšími komponisty těchto rozličně úspěšných novinek často byli k folkloru tíhnoucí Petr Ulrych a Miloš Štědroň.

    Pestrou škálu uváděných titulů přináší rovněž oddíl Dramaturgická linie: činohra, která byla ve Svobodném divadle a ještě desítky let poté jeho prakticky jedinou náplní. Cejpek onu oblast podrobněji stratifikuje. V rámci páteřní „klasiky“ si nejprve všímá zájmu MdB o hry realistické a naturalistické a dále samostatně vyčleňuje zdejší profilovou pozornost odkazu Williama Shakespeara, kde byl ve dvou případech přizvaným protagonistou Boleslav Polívka. Pod označení „moderní dramatika“ se vejdou překlady několika národních kultur, zejména románských, angloamerické nebo německé. Analogicky jako v oddíle muzikálovém vyčleňuje tu přehled hostujících režií pražské Hany Burešové, zpravidla zahajujících jednotlivé sezony a vytvářejících v originální dramaturgii i jejím osobitém jevištním pojetí osobitou stylovou kapitolu, začínající r. 2005 Calderonovým barokním Znamením kříže a bohdá ne uzavřenou letošní Havlovou Žebráckou operou. Nepříliš četné, nicméně dle hodnotitele přiměřené zastoupení má v NdB činoherní repertoár český. V pasáži o hledištěm vyhledávaných komediích se konstatuje konzervativní sázení na osvědčenou klasiku, což dokládají kupř. rekordně reprízované kusy Brouk v hlavě (1996) nebo Charleyova teta (2007). Když MdB r. 2004 ne zcela hladce „absorbovalo“ operetní soubor zdejšího NdB, mělo v nabídce i hrstku klasických operet (zpěvoherní ansámbl si ostatně podrželo dodnes), posléze úplně vytlačenou repertoárem muzikálovým, takže na tento staršími diváky oblíbený žánr dnes už v Brně natrefíme nejvýš u přespolních účastníků některých festivalů.

    Cejpkova studie nepomíjí ani plenérové činoherní a hudební produkce MdB, které se od r. 2010 vždy v červnu a červenci odehrávají pod svatopetrskou katedrálou na Biskupském dvoře a vůči publiku plní zpestřující relaxační funkci. Pochvalu si vysloužily zejména čtyři původní, humorně odlehčené předlohy autorského triumvirátu Stanislava Slováka, Jana Šotkovského a Petra Štěpána, ponejvíce vycházející z brněnské tematiky.

    Poslední část Cejpkova elaborátu, příznačně nazvaná Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?, opakuje a sumarizuje předchozí soudy, a to opět při rozčlenění na (repertoárově dobře koexistující) sféru muzikálovou a činoherní. U první chválí jazykově flexibilní uplatnění na zahraničních turné, u obou kvituje pestrost, žánrovou vyváženost a osobitost. Rovněž zdůrazňuje soustavné budování kvalitního a všestranného uměleckého souboru i „osvětové“ působení na obecenstvo. Konstatuje, že se v MdB příliš neobjevují „tendence postmoderní či postdramatické“, i když se najdou výjimky typu rockového muzikálu Rent nebo Gombárovy miltonovské vize Ztracený ráj (zpráva o člověku).

    Zadání, které si na úvod stanovil, naplnil prof. Václav Cejpek s očekávanou teatrologickou akribií a příznačným nadhledem. Jednotlivé vhodně vymezené kapitoly zakončují dílčí závěry, chronologii zmiňovaných premiér, dovedenou až do konce neúplné sezony 2019–2020, přesahově umocňují zobecňující úvahy. I poučený návštěvník MdB tu najde mnohá nová fakta i hodně podnětů k přemýšlení.

    Spolehlivý přehled vybraných důležitých aktivit MdB přináší stať dramaturga Miroslava Ondry Zahraniční zájezdy 1995/1996 – 2019/2020. Úspěšné expandování do ciziny, konkrétně do německého Ellwangenu, začalo již r. 1993 féerií Sny svatojánských nocí a v dalších letech počet často i vícetýdenních turné i destinací přibýval. Z uvedených statistik (doprovázených mapkou „navštívené“ Evropy) vyplývá, že za uplynulých 27 sezon (s průměrem 57 hostování ročně, přičemž v žádné tyto „spanilé jízdy“ nechyběly) odehrálo MdB mimo ČR 1544 představení v 17 státech od Portugalska po Finsko, z toho nejvíce (807) v Německu. Hlavním vývozním artiklem byly produkce muzikálové, kterých vyjelo do světa celkem 38. Rekordmanem s 320 reprízami ve 12 zemích tu zůstává West Side Story, vyzdvihovaná jako její „nejlepší kontinentální nastudování své doby“, následovaná tituly Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, Kráska a zvíře a Jesus Christ Superstar. Stranou však nezůstala ani činohra, která překvapivě uplatnila dokonce 26 titulů.

    Výmluvné statistické údaje najdeme ještě na konci publikace v rubrice Závěrečná bilance. Vypovídají např. o tom, že od počátku hodnoceného jubilejního období do její redakční uzávěrky odehrálo MdB 6382 představení na Činoherní scéně, 3048 na Hudební scéně a 176 na Biskupském dvoře, navíc pak 566 večerů na zájezdech po republice. Včetně zahraničních cest šlo tedy o 11 710 vystoupení celkem pro 6 095 755 diváků, k nimž lze na domácích scénách navíc připočíst hostujících 249 českých a 85 zahraničních představení pro další 126 200 návštěvníků.

    Tabulka Nejvýznamnější ocenění získaná umělci MdB v tomto období zahrnuje jakožto Síň slávy 1995–2020 čtyřiadvacet položek. Většinou jde o individuální pocty udělené patnácti umělcům (několika dokonce opakovaně), mezi nimiž nechybějí Ceny Thálie, Ceny Alfréda Radoka, Českého divadla, Divadelních novin nebo festivalových porot.

    Rozsahem největší „blok“ knihy (cca 220 stran) nese název Čtvrtstoletí Městského divadla Brno. V chronologickém sledu probírá jednotlivé sezony počínaje úsekem 1995–1996 odstartovaným zdejší 540. inscenací – zmíněnou Nezvalovou a Mošovou Manon Lescaut. Před čtenářem přehledně defiluje bezmála 250 nastudování včetně Ulrychovy hudební pohádky O statečném kováři v červnu 2020 na Biskupském dvoře, přičemž jsou alespoň v podobě zmenšeného i „zarouškovaného“ plakátu připomenuta dvě pandemií nuceně odsunutá uvedení muzikálu Grand Hotel a Shakespearovy tragédie Antonius a Kleopatra. Ke každé premiéře jsou připojeny základní údaje o jejích tvůrcích i počtu repríz, stejně jako krátké pochvalné (bohužel nedatované) výňatky z dobových novinových, časopiseckých či rozhlasových kritik. Provázejí je – podobně jako jiné partie svazku – postupně už jen barevné fotografie z ateliéru věrného dokumentátora práce MdB a dlouholetého redaktora bulletinu Dokořán Jefa Kratochvila, vystřídaného synem Tinem.

    V kolekci úvodem připomenutých „záznamníků“ prchavosti divadelních artefaktů MdB náleží knize 25 let Městského divadla Brno 1995–2020 významné místo, neboť důstojně reprezentuje úsilí této scény v širším kontextu dneška a také poslouží jako cenný pramen divadelněvědného zkoumání v budoucnu.

VÍT ZÁVODSKÝ

 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00