Pojeďte s námi za dobrou operou do Vídně!

04.01.2013 16:00

    Máte-li rádi dobře zahranou a zazpívanou operu a chcete vidět i něco jiného, než běžnou klasiku, doporučuji zajet si do Vídně. Je to sice poněkud dražší, ale výsledek stojí za to.

    V Theater an der Wien, tedy Na Vídeňce,  uvádějí každý měsíc novou premiéru, která se vymyká běžné divadelní komerci. Vždy jde o dílo ojedinělé, málokdy hrané, za to vždy provedené na vynikající úrovni. V prosinci, už dnes minulého roku 2012, uvedli nejznámější operu Paula Hindemitha, Malíř Mathis. Neuvádí se často, je výjimečně náročné jak pro zpěváky, tak pro inscenátory. Vídeňská inscenace tlačila diváky do sedadel a vyrážela dech.

    Děj opery se odehrává během selských válek počátkem 16. století v Německu. Aktéry jsou historické postavy, arcibiskup a kardinál v Mohuči, Albrecht von Brandenburg a malíř Mathias Gothard Nithard, známý pod jménem Mathias Grünewald. V opeře se uchýlil do kláštera, aby mohl v klidu pracovat. Po celou předehru maluje pod obrovským křížem obraz Krista, který postupně na jevišti roste. Z práce Mathise vyruší vpád pronásledovaného vůdce selské rebelie, Hanse Schwalba a jeho mladé dcery Reginy. Jejich odhodlání, argumenty a nadšení nakazí i malíře a ten jim pomůže uprchnout před vojáky, za což má být potrestán. Kardinál Albrecht, v jehož službách malíř je, si však natolik cení jeho umění, že ho odmítne dát popravit a raději ho propustí ze svých služeb. Luther vyzývá Albrechta, aby složil duchovní hodnost a jako světský kníže se oženil s dcerou předního měšťana Uršulou, což kardinál striktně odmítá. Uršula miluje Mathise, který ale odchází a přidává se ke vzbouřencům. Obsazení zámku a zajetí hraběnky Helfenstein rebely je velmi naturalistické,  pověšení hraběte a znásilnění hraběnky realistické. Když přijde Mathis, zabrání už jen jejímu zabití. Odplata vojska na sebe nenechá čekat, následuje likvidace rebelů včetně Schwalba, Mathise na revanš zachrání hraběnka a ten utíká s Reginou. Je nemocen, vyčerpán a pronásledují ho přízraky, v inscenaci dlouze a barvotiskově barokně předváděné. Postava sv. Pavla, ztělesněného kardinálem v rouchu kajícníka přesvědčuje malíře, že jediným jeho úkolem a posláním je jeho tvorba. Mathis se vrací do své dílny v Mohuči a horečně pracuje. Je tu s ním i umírající Regina a Uršula, která se o oba stará. Dílo vrcholí velkým Alleluja a pomalu se otáčí a postupně skládá rozpadlé tělo Krista – Mathis dokončil své dílo a umírá.

    Paul Hindemith, představitel směru Nová věcnost, ve své době velmi uznávaný hudebník, pedagog i skladatel, žil a tvořil v Berlíně. Postavil se na opačnou stranu barikády, než byla tehdejší narůstající nacistická mašinérie. Sice sám nebyl Žid, měl mezi nimi hodně přátel a spolupracovníků, i jeho žena byla Židovka. Z Berlína odešel do Ankary a poté do USA, aby se po válce vrátil. Libreto si k opeře napsal sám a umocnil ho hudbou, která je nositelkou děje i emočního jednání postav. Postupným narůstáním dynamiky i instrumentace, z jemných melodických linií, spojených polyfonními vazbami, postupně narůstá pěvecká deklamační linie, až přirozeně dosáhne emočního vrcholu. Hudba ději a jeho smyslu nejen slouží, ale současně ho umocňuje a vytváří silný, kompaktní účinek.

    Dirigent Bertrand de Billy naplňuje Hindemithovu představu do důsledku. Vídeňští symfonikové pod jeho vedením hrají precizně a poeticky, aby se postupně vzepjali do patosu expresivních souzvuků a barevnosti instrumentace. Ke spolupráci na inscenaci byl pozván Slovenský filharmonický sbor pod vedením Blanky Luhaňákové. Zhostil se úkolu na výbornou, přestože mnohé aranže hereckých akcí nebyly přátelské pro udržení rytmu i kompaktnosti zvuku.

    Nejsilnějším prvkem inscenace byla výprava Johana Engelse, která vychází z vrcholného díla malíře, Isenheimského oltáře, který maloval pro bratrstvo sv. Antonína. To se staralo o lidi postižené ergotismem, otravou po požití námele, která se v té době četně vyskytovala a vyvolávala křeče a halucinace, stojící snad v pozadí čarodějnických procesů. Obrovská postava Krista na kříži položena naznak je po celou dobu inscenace centrální dominantou scény, postupně se proměňuje, otáčí, dělí na několik částí, rudě světélkuje, aby se zase na konci spojila v jednolitou postavu. Koresponduje jak s vypjatým dějem na scéně, tak s halucinacemi, které postihují v závěru opery i samotného malíře, tak s hudbou, kreslící vypjaté exaltické emoce. Jinak pracuje Engels spíš s náznakovou scénou, daří se mu vyčarovat iluze a emoce střídmými a jednoduchými prostředky.

    Kostýmy Emmy Ryott vyrůstají ze stylu scény a navazují na obrazy z oltáře, zejména scény selské rebelie, na druhé straně evokují nadčasovost poslání inscenace. Základem jsou odstíny šedé a černé, barokní kostýmy jsou stylizované, jen postava kardinála křičí rudou barvou. Měšťané jsou naopak v klasickém stylu, evokujícím 20. století, vojáci 1. světovou. Poslední obraz naopak hýří barvami barokními vizemi týraného malíře prostřednictvím živých obrazů.

    Režie Keitha Warnera vyrůstá z charakteru výpravy a dotváří ji. Akcentuje monumentalitu, naturalismus a duševní exaltaci tam, kde je to na místě, jinde zase staví na prostotě, upřímnosti a opravdovosti ústřední postavy. Dokáže pracovat s davem, kdy scénu rebelie emočně graduje, na druhé straně dává sólistům prostor k rozjímání, k naději a k modlitbě. Přitom nepustí divákovu pozornost, rozehrává vztahy a akce v mezihrách a nutí diváka dýchat s interprety až do poslední noty.

    Německý wagnerovský barytonista Wolfgang Koch exceluje v titulní roli Mathise. Skvělým protipólem je mu tenorista Kurt Streit v roli kardinála Albrechta. Dívčí postavu Reginy ztvárnila Katěrina Treťjaková, ruská sopranistka, pro niž byla role úspěšným debutem na scéně Theater an der Wien, v roli Uršuly vystoupila německá sopranistka Manuela Uhl. Příjemný výkon podala Magdalena Anna Hofmann v roli hraběnky Helfenstein, má měkký příjemný soprán. Představení bylo velmi silné právě díky vyvážeností výkonů, kdy nebylo „malých rolí“ a tedy nic nenarušilo sílu výpovědi. V divadle na Vídeňce opět mohli diváci vidět inscenaci, která potvrzuje sílu opery, je-li provedena kvalitně se špičkovými interprety. A nikomu nevadilo, že v tomto představení stávkovalo titulkovací zařízení. Výslovnost pěvců byla vynikající a výpověď inscenace srozumitelná právě těmi prostředky, kterými má být – hudbou, výpravou a pěveckými a hereckými výkony.

    A jak se do Vídně na operu dostat? Máte-li kde zdarma přespat, je ideální jet autobusem. Chcete-li spát ve své posteli, je dobré se domluvit s přáteli, jet autem a podělit se o náklady. Takové auto minimálně jednou za měsíc do Vídně jezdí. Lístky se dají objednat přes internet, jestli si ovšem pospíšíte a uděláte to minimálně dva měsíce předem, nebo si risknete zabojovat o lístky na stání? Je to za 9 euro do divadla Na Vídeňce, ale chce to dobrou fyzickou kondici.

    Vídeňská Staatsoper nabízí opulentní inscenace se světovými hvězdami. V této sezóně tam hostuje Plácido Domingo (Simone Bocanegra) nebo Jonas Kaufmann (Parsifal). Obávám se, že už je do konce sezóny vyprodáno. Do Staatsoper je ovšem lehčí se dostat na stání, mají cca 600 míst, na které se stojí fronty už 3 hodiny před začátkem. Za 4 eura – nevyplatí se to?

Auto z Brna jede na následující představení:

24. ledna – Radamisto (Theater an der Wien – vyprodáno, auto je plné)
30. ledna – Piková dáma (Staatsoper)
20. února – Hrabě Ory
21. března – Fidelio
30. března – Wojzzek (Staatsoper)
22. dubna – Beatrice et Benedikt (auto je plné)
16. června – Attila

Zaujalo vás to? Tak vzhůru na operu do Vídně!

KARLA HOFMANNOVÁ

 

Foto: Werner Kmetisch

 

 

 

 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00