Nad premiérou Tolstého Anny Kareniny v Městském divadle Brno

Postava Anny jako drahokam v prstenu

26.02.2019 16:50

    Román Anna Karenina ruského realistického spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého z let 1873 až 1877 se dnes málo čte vzhledem ke svému zhruba 800stránkovému rozsahu. Jiná zásadní překážka není; vždyť román byl dvaatřicetkrát zfilmován, nesčetněkrát byl natočen jako televizní inscenace a jeho jevištní dramatizace znají diváci ve všech kulturních zemích. Existuje i baletní verze, v brněnském Divadle na Orlí uvedli v loňském roce tento titul jako současnou operu.

    Obsah románu je tak silný, že filmoví scénáristé i autoři dramatizací nepřidávají nic zbytečného, jen sledují nelehký a tragický osud hlavní hrdinky. Ostatně téměř všechny adaptace, inscenace i filmy nemají jiný titul než Anna Karenina. Zůstalo tak i u nejnovější adaptace, kterou svým divákům nabízí od premiér 23. a 24. února Městské divadlo Brno. A nabízí to nejlepší, co má. Skvělé herce, režiséra, dramaturga, výtvarníka, kostymérku, projekce.

    I když z Anny Kareniny známe jen dějovou kostru, nebo jsme viděli film či si přečetli obsah kdesi na internetu, můžeme nekonečně dlouho diskutovat o hlavní hrdince, její morálce a o autorových záměrech. Na tiskové konferenci na toto téma hovořil režisér a autor úpravy Petr Gazdík s autorem dramatizace a dramaturgem Jiřím Závišem téměř hodinu (ti ovšem román četli!). „Anna Karenina měla nezáviděníhodný osud, nevím, jak bych něco takového sama řešila. Jsem ráda, že nemusím,“ prohlásila o své postavě Ivana Vaňková. Na jevišti Annu hraje a také žije. Nejdříve pokorná a odevzdaná je ke svému o 20 let staršímu choti Alexeji, jehož si brala z rozumu. V jedné z prvních scén obhajuje svého bratra Stivu Oblonského z cizoložství, snaží se přesvědčit jeho ženu Dolly, aby mu odpustila. Vzápětí sama „čelí“ milostnému vzplanutí důstojníka Alexeje Vronského, postupně podléhá, stává se jeho milenkou, opouští svého muže, ten jí ale odpírá osmiletého syna. S Vronským otěhotní, krátce odpočívají v Itálii, doma pak nastávají vzájemné spory, Vronský není ve vztahu tak žhavý jako ze začátku a jako Anna. Vaňková všechny polohy výrazně odlišuje. Chladná k manželovi, odmítavá a pak vroucně vzplanuvší k Vronskému. Je hluboce nešťastná kvůli odepřenému setkání se synkem, po porodu mrtvého dítěte je na pokraji smrti. Nic nepřehání, hluboké rozpoložení vidíte v obličeji, v přiměřených gestech, její výrazný hlas nádherně zní při nářku. Leckoho mrazí při jejím „dialogu“ s panenkou, která má nahradit její zemřelé dítě. Anna již přestala být vyrovnanou osobností. Dobře režisér zvolil do role jejího manžela Jana Mazáka, jehož typický hlasový témbr výborně ladí s postavou vysokého carského úředníka. Je chladně neústupný v nenávisti k Anně, snaží se jí odpustit, ale zachovává odstup, syna nevydá. Jiří Mach coby Vronskij je výrazově stejný při získávání Anny i při následném krátkém soužití poznamenaném rostoucím napětím. Ostatně Tolstoj (i Záviš) tak Alexeje Vronského vylíčil. Je sice vášnivě zamilován, dokonce ukončí kariéru kvůli Anně, ale zajde si do francouzského divadla mezi mladé dámy a svoji partnerku odmítá brát do společnosti kvůli klepům, přibývá mezi nimi hádek.

    O Anně Karenině platí více než o jiných klasických opusech, že je aktuální. Čteme-li dialogy v románu, nebo posloucháme postavy na jevišti Městského divadla Brno, slyšíme moderní názory na rodinu, která už v době Tolstého prožívala v celé Evropě krizi. „Znám muže, jako je Stiva, a vím, jak to berou. I když se dopustil nevěry, rodina je pro něho posvátná, to mi věř. Na tomhle poblouznění není nic hlubšího…,“ říká Anna o svém bratrovi jeho manželce Dolly. Jiří Záviš uvádí, že v této dramatizaci sledují autorovu protiromantickou tendenci depoetizovat milostný cit, přesněji klást otázku: Spočívá skutečně v lásce, tj. v lásce neplatonické, tělesné či smyslné nejvyšší štěstí a blaho člověka, a jaké jsou jeho závazky vůči sobě i druhým? A k tomu pronáší větu: „Postava Anny je vložena  jako drahokam do prstenu – do osudu statkáře Levina.“ Tohoto pána hraje sympatický Milan Němec, jenž vytváří na jevišti dvojici s Michalem Isteníkem (Stiva). I když hrají v tragédii, nezapřou komediální sklony, jejich společné výstupy patří k nejlepším. Nelze vyjmenovat všechny postavy a herce, připomenu alespoň Markétu Sedláčkovou v roli Dolly Oblonské, manželky Stivy, a Petru Šimberovou jako Kitty, která si vezme Levina. Protože tyto dvě dvojice mají také svůj příběh, který prolíná ústředním motivem Anny a obou Alexejů.

    Režisér Gazdík využívá lehce přestavitelnou scénu Emila Konečného k filmově rychlým prostřihům. S kostýmy si řádně pohrála Eliška Lupačová Ondráčková, dámám té doby nesměla chybět nad zadečkem turnýra neboli honzík. Kolik dobře padnoucích šatů vystřídala Anna, jsem nepočítal, divačky musí být unešeny. Pochvala patří opět Petru Hlouškovi za projekce. Dostihů, nádraží, interiérů. Hudbu volil Gazdík střízlivě, klavír nebo orchestr (většinou klasiků) zaznívá krátce jen ve vypjatých momentech. Inscenace patří na Činoherní scéně k tomu nejlepšímu v tzv. poslední době.  (tr)

 

Ústřední dvojici, Annu a Alexeje Kareninovy, hrají Ivana Vaňková a Jan Mazák.
Foto: archiv Městského divadla Brno

 

 

Kontakt

SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ JIŽNÍ MORAVY Mečová 368/5
Brno
602 00